spolubojovníků Ludvíka Svobody - velitele 1. Československého armádního sboru.Pplk.in memoriam Ludvík Albert Engel
Zařazení Čs. pěší prapor 11. Východní
Čs výcvikové středisko
1. čs. samost. brigáda v SSSR., 1. čs. arm. sbor v SSSR
Datum a místo narození 14. 8. 1912, České Budějovice
Datum a místo úmrtí 29. 1 1945, Vážec, Slovensko
Národnost česká
Kmenové číslo, datum a místo odvodu 113P, 14.7.1934,České Budějovice
Hodnost na konci války /poválečná mjr. / pplk. in mem.
Předválečná léta
Ludvík A. Engel pocházel ze starého učitelského rodu původem z Pošumaví.V letech 1927-1931 vystudoval obchodní akademii v Českých Budějovicích. Tato střední škola poskytla Ludvíku Albertovi vynikající všeobecné i odborné vzdělání včetně špičkové výuky cizích jazyků. Roku 1934 byl povolán k vykonání vojenské prezenční služby. Na vojně byl vybrán do školy pro důstojníky pěchoty v záloze. Po její úspěšném ukončení rozhodl se pro aktivní vojenskou službu.
Dne 30.9.1937 byl přijat do Vojenské akademie Hranice. Rostoucí ohrožení republiky si vynutilo zkrácení studia ze dvou na jeden rok, od 1.října 1937 do 13.srpna 1938. Ludvík Albert Engel byl vyřazen a jmenován poručíkem pěchoty 14.8.1938, přesně v den svých 26.narozenin. Ukončil hranickou akademii s výtečným prospěchem a výborně byla ohodnocena i jeho příprava na velení nižší jednotky pěchoty. Mezi 510 vyřazenými poručíky pěchoty se ve studijním pořadí umístil s 491 body na 1.místě. Kromě výborného prospěchu vyhodnotili jeho nadřízení výtečným hodnocením i tzv.“hodnotu osobní“,tedy jeho charakterové a mravní kvality stejně jako „hodnotu vojenskou“s předpokladem, že se stane příkladným velitelem.
Po mnichovské kapitulaci rozhodlo velení Československé armády uspořádat ve VA Hranice pro nejlepší poručíky vyřazené roku 1938 aplikační kurz. S číslem 1 byl por. Ludvík Engel povolán 3.1.1939 do aplikačního kurzu pěchoty Prožil v Hranicích 2 měsíce i osudný den 15.března 1939. Jako mladý pro svou profesi zapálený důstojník prožíval jak bez odporu vojenskou akademii obsadily německé jednotky.
Válečná léta
Ve velkém vlastenci jako byl Ludvík Engel se probudila touha po odplatě. Rozhodl se odejít ilegálně hranici s Polskem za pomoci našich železničářů. Polskou hranici přešel ve skupině s por. B. Lomským dne 14.8.1939 . V Krakově se přihlásil do československé vojenské skupiny. Od 3. září ustanoveném a organizovaném Českém a slovenském legionu v Polsku, byl zařazen do funkce velitele čety. Po porážce Polska přešel s hlavní skupinou, kterou vedl pplk. L. Svoboda do Sovětského svazu, kde byla internována v sovětských integračních táborech, naposled v Orankách a Suzdalu. Po deseti měsících byl vybrán do skupiny dobrovolníků, která byla odeslána 8. 7. 1940 na Střední východ. Jela přes Moskvu do Oděsy odkud se přeplavila na lodi Svanetia do Istanbulu, kde byli vojenští dobrovolníci z této skupiny presentováni dne 12. 8. 1940 na anglickém kozulátě pro Čs. vojenskou jednotku na Středním východě.
Dne 14. 9. 1940 přijel por. L. Engel k čs. voj. jednotce do Gedery kde byl zařazen k 1.rotě jako velitel čety. Dne 21.2.1941 byl přemístěn k Československému výcvikovému středisku jako pobočník velitele. Ve středisku probíhaly kurzy poddůstojníků a důstojníků mimo období nutného nasazení do bojových úkolů. Zúčastnil se jako velitel pozemní obrany od 15. 4. do 19. 5 1941 letiště Degheila v Alexandrii a od 1. 7. do 14. 9. 1942 /jako velitel kulometných uskupení bránil letiště Mariut/nedaleko Alexandrie. Ve všech svěřených funkcí byl hodnocen výtečnou známkou. Zvláště významnou pochvalu obdržel jako velitel výcvikové roty za pohotový zásah kulometnou palbou proti německému bombardovacímu letadlu nad jejich táborem 8. 6. 1941, který přispěl k jeho sestřelení.
Roku 1941 se v Betlémě v kapli narození Ježíše Krista zasnoubil. Po vyřízení žádosti o sňatek na MO v Londýně, které trvalo až do 17. května 1943, se dne 22. 5. 1943 v pravoslavném kostele v Jeruzalémě oženil s Helenou Pařízkovou 24letou dcerou českého pravoslavného volyňského duchovního Antonína Pařízka, kterou poznal cestou na Střední východ. pplk. L. Svobody. Když skupina odjížděla z Volyně, Helena se připojila a odejela s ní. Jak její otec poznamenal ve svých vzpomínkách „neměli jsme syna – poslali jsme do vojska dceru Helenu aby dala své síly a schopnosti čs. zahraničnímu odboji.“ Byla vlastně první volyňská dívka, která se přihlásila do armády.
Po vítězství spojenců v Severní Africe v květnu 1943 měl být nadpor. Ludvík Engel přeložen k velitelství 1. čsl. samostatné obrněné brigády ve Velké Britanii On se ale dobrovolně přihlásil na východní frontu v SSSR na výzvu aby dobrovolníci, důstojníci s bojovými zkušenostmi ze Středního východu posílili řady velitelů, svých kamarádů, prořídlé v boji u Sokolova.V červnu 1943 přes Cairo,Teherán, Moskva přijel do Novochoperska. Nastoupil na velitelství 1.československé samostatné brigády v SSSR k veliteli brigády plk. L. Svobodovi jako přednosta 2. oddělení. Ve svém prvním dopise své manželce Heleně píše. „Jsme v zemi, kde všichni mají jeden cíl : vítězství a vymýcení nacismu a fašismu.“
Svou bojovou cestu na východní frontě začal v boji o Kyjev. Tuto událost si takto zaznamenal. „V době od 1. do 7. listopadu 1943 zúčastnila se celá naše brigáda bojů o Kyjev. Velitel brigády byl bez spojení a beze zpráv o průběhů bojů v první linii. Byl jsem odeslán jíž za šera na štáb brigády pro zprávy o situaci. Na štábu neznali situaci o průběhu boje. Odjel jsem z vlastní iniciativy k veliteli 1. a 2.praporu do 1.sledu a předal jsem radiem hlášení o situaci o průběhu boje. Velitele brigády jsem požádal o poskytnutí podpory 2. praporu, který byl zadržován nepřátelskou obranou a tím bylo obnažené levé křídlo 1. praporu. Znovu jsem se osobně spojil s veliteli 1. a 2. praporu a tím jsem mohl předat rozkaz velitele brigády k energickému postupu na konečný cíl. Zůstal jsem na křižovatce, organizoval a orientoval všechny naše jednotky o směru postupu hořícím Kyjevem, stejně jako 240. pěší divizi 38. armády gen. plk. Moskalenka. Velitel brigády nařídil po spojce abych se okamžitě vrátil. Za prokazatelné zásluhy v bojích o Kyjev jsem byl navržen na vyznamenání a na místě povýšen na kapitána. Darem jsem dostal koně a velitel plk. L. Svoboda mě nechal vyspat na své posteli, neboť jsem nespal 2 noci a měl jsem horečku 39°C“.
V navazujících bojích se dále neúnavně pokračovalo při osvobozování pravobřežní Ukrajiny a to při osvobozování Rudy, Bílé Cerkve a Žažkova. Těchto bojů se kpt. L. Engel zúčastnil ve funkci náčelníka 2. oddělení štábu 1. čs. samostatné brigády. Na řadě fotografií je v blízkosti nebo vedle plk. Ludvíka Svobody.
Po utvoření 1. čs. armádního sboru kpt. Ludvík Engel nastoupil do funkce přednosty II. oddělení velitelství sboru. Jeho manželce Heleně se po dlouhém vyřizování v červenci 1944, dostalo od čs. konzulátu povolení k odletu do Ruska. Vstoupila do čs. armádního sboru v srpnu v Sadaguře u Černovic v Bukovině, kde se setkala opět se svým manželem, již škpt. Engelem. Helena rovněž sloužila na velitelství sboru, poněvadž znala dobře česky a rusky, pracovala jako překladatelka.
Zde dobře poznala svého manžela, jeho styl práce a jeho vytrvalost a pracovitost. Měl rád lidi a pro své klidné vždy dokonalé vystupování, chápající vztah k podřízeným si získával respekt i oblibu. V jeho srdci se skrývala láska k naší vlasti a víra v naše vítězství . Velitel gen. Ludvík Svoboda jej měl rád a poněvadž chtěl, aby získal větší zkušenosti na frontě svěřil mu od 1. 1. 1945 3. prapor 1. brigády, který vedl v bojích při osvobozování Slovenska. Se svým praporem osvobodil během ledna 1945 řadu slovenských měst a vesnic – Zborov, Kežmarok, Poprad, Štrbu.
Pak přišel onen osudný den 29. 1. 1945. Prapor dostal za úkol postupovat ještě téhož dne po osvobození Štrby na Vážec. Byl podporován sovětskou jednotkou „samochodek“. Vědělo se, že Němci jsou někde na západě od Štrby. Velitel praporu kpt. Engel poslal do týla rotu samopalníků. Panoval stále silný mráz a vanul dost silný proti vítr a postup v zasněženém terénu vzhledem k počasí byl velmi těžký. Při postupování do Vážce, kolem 16,00 hod., se čelo zastavilo na okraji planiny, která se začala sklánět k Vážci. Čekalo se na seskupení praporu a zahájení útoku samopalníků. Znenadání Němci zahájili dělostřeleckou, minometnou a kulometnou palbu. Byl to neobyčejný silný přepad, který měl zabránit osvobození obce. Jedna z prvních ran zasáhla první samochodku, kde byla skupina velitele 3. praporu. Střepina granátu zasáhla velitele, kpt. L. Engela a padlo dalších 26 vojáků. Protože přepadovou palbou byla sestava porušená, ustoupila jednotka zpět do Štrby. Během nočních hodin obešla rota samopalníků Němce, napadla je z týlu a a do rána byl Vážec osvobozen.
Z fronty dostala Helena pouhé dva dopisy, když do jejich vztahu zasáhla smrt. Ludvíkovi kamarádi dlouho před těhotnou Helenou tajili, že její manžel padl 29. 1. 1945 v boji o Važec, kde byl také na místním hřbitově pochován. Až koncem února vzal na sebe smutnou povinnost oznámení plk. František Fanta. V květnu 1945 se potom v Bratislavě Heleně Engelové narodil syn Ludvík, nejdražší památka na jejího manžela…
Poválečná léta
Po 25 letech od jeho smrti prezident republiky arm. gen. Ludvík Svoboda doporučil neobnovovat pomník ve Vážci na místě, kde škpt. L. Engel padl a kde byl pochován, provést exhumaci a ostatky převézt na vojenský hřbitov Háje nad Liptovským Mikulášem. Pohřeb byl uspořádán dne 3. 4. 1970 se všemi vojenskými poctami u příležitosti oslav 25.výročí osvobození Liptovského Mikuláše. Pohřbu se zúčastnila vdova Helena se svým synem Ludvíkem, který neměl tu možnost osobně poznat svého otce.
Za svou statečnost na frontách druhé světové války obdržel:
Pět Čs.válečných křížů 1939,
Čs medaili Za chrabrost před nepřítelem
Čs vojenskou pamětní medaili se štítky Střední východ,Velká Britanie a SSSR
Čs vojenskou medaili Za zásluhy I. Stupně
Sovětský Řád vlastenecké války I.stupně a Řád rudé hvězdy
Řád Slovenského národního povstání a posmrtně Dukelskou pamětní medaili
Dne 24.února 1945 byl in memoriam povýšen do hodnosti majora a v březnu 1945 do hodnosti podplukovníka