Postoloprtské události z června 1945

11. 11. 2022

Historik Jiří Malínský míní, že nedávno vysílané dokudrama ČT o divoké fázi vysídlení zůstalo z hlediska dokumentární věrnosti na půl cesty. V tom lepším případě.

V těchto dnech vysílala Česká televize dokumentární drama Postoloprty 1945 – česká odplata; pojednávají o událostech tzv. divoké fáze vysídlení/transferu německočeského obyvatelstva v tomto případě ze severozápadních Čech. Snaha o dokumentární věrnost tvůrců pořadu však v lepším případě zůstala na půl cestě. Vrcholem jsou scestné úvahy někdejšího vedoucího Koordinačního centra Občanského fóra (ještě předtím protagonisty Klubu Obroda) Jana Urbana o propojení Beneš-Reicin, které staví na hlavu i tvrzení komunistické, stalinistickým dogmatismem zatížené historické produkce čtyřicátých až sedmdesátých let minulého století (a svého autora staví do relativně značné blízkosti určitého typu fabulování jistých lidí určitých „taképrofesí“ na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století v přímém protikladu k závěru posledního slova Milady Horákové r. 1950).

Ignorace faktu, že Třetí republika byla od počátku své existence sovětizována, kvalitu tohoto dokumentu dále dramaticky sráží. Ve své podstatě jde o další nacistický zločin, ze kterého Evropa – nejen my – postupně vylézala, tj. o proces přímo protikladný a nanejvýš rychlý oproti předcházející nacizaci Evropy. Nacismus, SS, RSHA z tohoto kontextu rozhodně nelze vynechat stejně tak jako jakousi německou poválečnou „renacifikaci“ v NDR i SRN. Naopak v Německu byly přehlíženy domácí oběti nacismu, které přežily nacistickou zločineckou perzekuci (antifašista Willy Brandt-Frahm se např. vracel z norského exilu do vlasti s několikaletým časovým posunem; s velkým despektem bylo německou dobovou veřejností přijímáno válečné působení kapitánky Marlene Dietrichové v americké armádě). Bez „renacifikace“ by totiž Německo vůbec nemohlo fungovat, protože nebylo téměř nikoho, kdo by byl s to tento roztříštěný poválečný stát řídit a spravovat. Tyto „drobnosti“ tvůrci pořadu pominuli a své nesporné úsilí tím znehodnotili. Vrcholem jsou právě nepřijatelné, protože falzifikující, závěry chartisty Jana Urbana. Vzpomínky německých pamětníků jsou jednostranné; chybí adekvátní doplnění pamětníků posledních dnů nacistické okupační moci a jejich počínání (řada z nich nebyla nikdy potrestána).

Byly-li u nás srovnatelné excesy trestány, dálo se tak právě ještě během krátkého trvání demokratické části benešovské Třetí republiky zejména během působení Prokopa Drtiny (podobně jako Urbana signatáře Charty 77) na ministerstvu spravedlnosti, kdy byl kladen důraz na uchování institutu soudcovské nezávislosti.

Podobně na tom byla i poválečná Evropa konfrontovaná s vystupňovaným nacistickým terorem „spálené země“ závěru druhé světové války. Šokující hrůzy vyhlazovacích i pracovních koncentračních táborů osvobozovaných armádami Spojených národů nepočítaje. Civilizační mezidobí prvních poválečných týdnů a měsíců muselo být podepřeno zvláštním zákonem, který je – chvála bohu – v pořadu zmíněn. Jednat jinak znamenalo vlnu resentimentů včetně možné občanské války. Našim předkům musíme rozumět a chápat je. Krátkozrakost a omezenost, případně zavilost, mezi tyto vlastnosti pochopení a vcítění určitě nepatří.

Do tohoto dokudramatu bylo nesporně vloženo mnoho dobré práce a zcela jistě byl provázen snahou o podnětnou výpověď. Absence skutečné odbornosti, demonstrovaná některými „takéodborníky“, kteří tu rovněž dostali slovo, však dokázala bohužel opak původního autorského záměru.

Autor: 
Jiří Malínský
Zdroj: 
https://casopisargument.cz/?p=46682