Po upozornění v přehledu tisku jsem přečetl článek pana Krejčího o Pražské burze, jak by utrpěla, kdyby přišla o akcie ČEZ. A k tomu byl v článku samotném citován zlepšovák jakéhosi Martina Pavlíka, že by se to dalo kompenzovat obchodováním s akciemi Českých lesů nebo Budvaru.
Asi nemusím připomínat, že Budvar jako národní pivovar není akciovou společností a tedy žádné akcie nelze obchodovat. To asi panu Pavlíkovi nedochází, nebo jen prostě znovu »vyrazil na steč« proti podniku nejen s tradicí, ale i s výbornými ekonomickými výsledky a perspektivou, jenž opravdu nepotřebuje »hraběcí« rady o efektivnosti od člověka, který se neštítí do medií pronášet hlouposti a dokonce si přidá neskutečný blábol o větší transparentnosti. To už uráží každého, kdo se jen trochu zajímá o současné pivovarnictví a situaci na českém, evropském i světovém trhu. Možná by některým pisálkům pomohlo, kdyby si, než něco pustí do medií, přečetli třeba jen veřejně dostupné rozhovory s ředitelem Dvořákem, aby nebyli trapní.
Jen nevím, zda ta péče o osud Pražské burzy není kontraproduktivní, když nad jejím osudem pláčou ti, od kterých jsem nečetl nic o tom, co vše způsobila zpackaná privatizace, ještě k tomu vedená pod falešnými hesly o megalomanii bývalého režimu a příliš velkých podnicích, které je potřeba rozparcelovat a privatizovat po částech. Ano, sloužilo to k tomu, že privatizátoři dostávali zisk a náklady zůstávaly ve zbytkových podnicích na účet státu, a ty, občane, plať, vždyť oni potřebují zbohatnout. Že to vedlo k postupnému zadlužování dříve nezadluženého státu, je dnes jasné. A tak státní dluh i po privatizaci majetku téměř za dva a půl bilionu korun ve výrobních prostředcích má naše republika téměř také tak velký a vidíme to dnes na vlastní oči. K tomu si můžeme připočíst zadlužení podniků a obyvatel a už nikdo neobdivuje to »skvělé« hospodaření oněch privatizátorů a jim na ruku jdoucích pravicových vlád.
Píšu to jen proto, že už bychom si neměli nechat namluvit od kdekoho, že řešením je další privatizace zbylého majetku státu. A nejde jen o kritickou infrastrukturu nebo pro životní prostředí důležité majetky a podniky, ale také o podniky, které bez nároku na státní rozpočet mu každý den odevzdávají prostředky tak, že by mu je žádný privátní podnik neodváděl. Myslím, že bolestné poučení z 90. let stačilo.