Každý národ by si měl svůj jazyk střežit a chránit jako poklad. Jazyk je nositelem vzdělanosti, nástrojem myšlení a doslova zlatým pokladem svého národa. Právo národa na svůj jazyk ve vlastní zemi patří mezi nezcizitelná lidská práva, a to včetně naší povinnosti toto právo legislativně i politicky podpořit.
Čeština je západoslovanský jazyk, úřední jazyk České republiky, kterým dnes mluví asi 10 milionů osob v Čechách, na Moravě a v české části Slezska.
Přibližně 2 miliony lidí hovoří češtinou jako svým rodným jazykem, ač žijí v zahraničí.
Čeština jako národní jazyk má vedle svých dalších funkcí (myšlenkové, výzvové, estetické, agitační, emotivní) především funkci národně reprezentativní.
Náš mateřský jazyk, český jazyk, je velmi důležitým znakem národní příslušnosti a prostředkem k zařazení do určité společenské vrstvy. Spoluutváří náš národ a tzv. kulturní svéráz. Kultura v lidské společnosti představuje něco, co nevyrůstá „samo o sobě“, nýbrž co je nutno pečlivě pěstovat, formovat, šlechtit, kultivovat a chránit.
„Nahé jsou všechny národy bez knih!“
Proglas – staroslověnská literární památka z 9. století (1. dílo vzniklé na obranu naší řeči)
"Hleďme my sobě své mateřštiny! V ní je vzdělanost naše. Ne podle množství různých vědomostí, nýbrž podle toho, jak s větší či menší jasností umíme mysliti a myšlénky své sdělovati, měří se nyní vzdělanost.
Tu pak ovšem nestačí snad ona znalost mateřštiny, které jsme nabyli v rodině nebo i v škole; mateřštině třeba se doučovati po život celý. Čtením, posloucháním, jakkoli. Živoucí jazyk je živoucí les: má dle kraje, podnebí atd. sice svůj odvěký, určitý ráz, ale změna je v něm taktéž věčna. Člověk se nikdy mateřštině zcela nedoučí. Je to jako s každou lidskou dokonalostí, a úkolem člověka jest, aby se dokonalosti alespoň co možná přibližoval.“
Jan Neruda, Národní listy 18. 5. 1890
„Řeč je sama duše a vědomí národa…“
Karel Čapek, Marsyas, kapitola Chvála řeči české
„Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci. Třeba kulaťoučké jablíčko… To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct a little round apple, malé kulaté jablko. .. Tomu přece chybí barva i vůně.“
Z knihy Rozhovory s Janem Werichem Jiřího Janouška
Vzrůstající potřeba Zákona na ochranu českého jazyka
Klub českého pohraničí si plně uvědomuje nutnost ochraňovat náš mateřský a národní jazyk. Jelikož naši členové jsou mnohdy i členy vlasteneckých a levicových politických stran a hnutí (např. KSČM či ČSNS), stává se obrana národních zájmů i jejich prvořadou prioritou, a to včetně zájmů jazykových.
Pokud se dobrá věc podaří a naši poslanci se znovu vrátí do vrcholné politiky a opětovně usednou do lavic Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, budeme zodpovědně a neústupně usilovat o zavedení Zákona na ochranu českého jazyka.
Bylo například empiricky zjištěno a ověřeno, že mnohé názvy a nápisy na výlohách či cedulích, ale i třeba nápisy na kontejnerech (v rámci ČR) jsou dnes psány buďto bilingvně, nebo přímo již zcela a pouze v cizím jazyce. Tento stav považujeme v naší zemi za nepřijatelný!
Tři standardy národního jazyka
Jazyková kultura lingvisticky vychází z učení o tzv. 3 standardech národního jazyka. První standard představuje jazyk spisovný (spisovná čeština) coby oficiální reprezentant národního jazyka a jeho nejprestižnější útvar. Měl by být uplatňován a používán v médiích, při úředních a oficiálních příležitostech a ve výchovně-vzdělávacím procesu. Je zakotven a kodifikován např. ve Slovníku spisovné češtiny.
Druhým standardem je tzv. hovorová čeština, tedy pojem, jenž je mnohými stále ne zcela přesně chápán. Co že to tedy hovorová čeština vlastně je a jak je definována? Akademická příručka Stylistika autorky Marie Čechové a kol. definuje hovorovou češtinu jako „mluvenou podobu spisovné češtiny“. Jedná se o jakési hraniční (nárazníkové pásmo) mezi češtinou spisovnou a češtinou nespisovnou (obecnou češtinou).
Vzhledem ke skutečnosti, že jazyk představuje živý a neustále se procesně vyvíjející atribut společnosti, mohou se některá slova z původně nespisovné češtiny stávat pozvolna spisovnými právě tím, že procesem svého užívání přecházejí z původně nespisovného jazyka v toto hraniční pásmo. A odtud se pak vlivem aktivního užívání (společenského zvyku / jazykového úzu) mohou přesunout do oblasti spisovné.
Příkladem může být např. slovo panelák, jež už dnes v rámci mluveného projevu můžeme považovat za akceptovatelné, avšak v projevu psaném jej stále ještě musíme nahradit spisovným spojením panelový dům.
Třetí standard pak vyplňuje čeština nespisovná. Říká se jí též čeština obecná. Z hlediska jazykového vývoje se jedná o středočeský interdialekt, tedy jakýsi nadnářeční útvar. Geneticky jde o mluvu šířenou z okolí Prahy a středních Čech v soustředných kruzích směrem k okrajům české kotliny. Zajímavým faktem zůstává skutečnost, že Českomoravská vrchovina v minulosti vytvářela jakýsi předěl, a proto se obecná čeština na území Moravy a Slezska prakticky nerozšířila.
Nejen konkrétní útvar národního jazyka, ale též naše schopnosti s tímto „národním pokladem“ adekvátně nakládat přispívají k utváření a povznášení jazykové kultury daného etnika. Stejně tak, jako se moudře praví, že „šaty dělají člověka“, tak i způsob, jakým prostředky daného jazyka vybíráme, a dovednost, jak je dokážeme organizovat v určitý celek, spoluurčují naši výslednou jazykovou (sebe)realizaci. Nejde o nic jiného, než o tzv. jazykový styl.
Při genezi (procesu vznikání) textu autoři postupují a procházejí třemi fázemi. První fázi je možno označit slovem invence, tedy jakýsi nápad, inspirace či idea. Na ni pak navazuje kompozice, čímž rozumíme logické uspořádání a navazování jednotlivých myšlenek v článku. A finální fázi můžeme nazvat pojmem stylizace, což právě blízce souvisí s jazykovým stylem. Asi jako když se oblékáme a přemýšlíme nad tím, co nám k čemu ladí, a co se naopak k sobě vůbec nehodí… A různě kombinujeme a doplňujeme, vylaďujeme výsledek a zarovnáváme, resp. učešeme, co je třeba…
Někdy nabývám dojmu, že stvořit text je něco jako učinit kouzlo. Když se rodí nový text, jako by se děl malý zázrak. Vždyť i samotné slovo text je odvozeno z lat. textum, a to znamená utkat, uplést. Každý autor textu si tak může připadat jako tkadlec, jenž stojí nad tkalcovským stavem a „tká“ své dílo. Jako pavouček utvářející svou síť. Psát text připomíná schopnost plést svetr či šál. Zničehonic tak pod šikovnýma rukama začne vznikat něco, co může posloužit dobré věci, co může hřát, ale i co nás může škrtit či na těle kousat.
Jazyk je zkrátka čarovné médium a text samotný od autora k příjemci textu prochází složitým procesem vznikání, šifrování a dekódování. A zároveň ještě přenáší svou „message“ (zprávu, sdělení, poselství) dlouhou cestou - přes pohoří a doliny, přes řeky a moře, přes nebeské dálky, přes časové roviny - zkrátka a dobře přes mediální sdělovací soustavu od vysílače (autora) až po přijímač (adresáta).
Jak napsal výše zmiňovaný český spisovatel 19. století, básník a prozaik Jan Neruda ve svém fejetonu Jazyk mateřský:
Národ, který se stydí za svůj rodný jazyk, je sám odsouzen hrát na poli kulturním i politickém jen role podřadné, služebnické, ba přímo lokajské.
A jak počátkem 20. století v básni Země mluví citovou vazbu mezi matkou zemí a jejím pomyslným synem trefně vyjádřil a formuloval Viktor Dyk: „Chraň si mne! Haj si mne! V moci Tvé všecko: Aby ztroskotala loď, anebo přistála…
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!
Prosím tě, matka tvá; braň si mne, synu!“
V samotném závěru pojednání o kultuře našeho mateřského a národního jazyka mi ještě jednou, prosím, dovolte znovu se vrátit k Čapkově Chvále řeči české:
"Řeč je sama duše národa."
"Tam kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu; každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě.
Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí.
Zdokonaluje-li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk; neboť je živý a vyvíjí se s námi všemi, stále nesen výškou duševního napětí národního…"
„Tak kapitola "Chvála řeči české" mi osvětlila, proč bych se rád nazýval vlastencem…
A zároveň strašný smutek z toho, co se děje dnes…“
(citováno z internetové diskuse)