V poslední době se v médiích začíná znovu diskutovat téma důchodové reformy a její nezbytnosti. Přemoudřelí mládenci nazývaní „analytici“ nebo „experti“ nám na stránkách novin nebo z televizních obrazovek s vševědoucí suverenitou říkají, co minulé vlády prý z lenosti nebo zbabělosti dosud neudělaly a co nevyhnutelně musíme nyní udělat my, a pak bude údajně zase dobře. Důchodovou reformu líčí laické veřejnosti jako něco jasného, konkrétního, dobře známého, co se však v důsledku selhání politiků dosud neuskutečnilo. Asi něco jako nedostavěná dálnice. Tak tomu ale vůbec není.
Žádný recept na jedinou správnou důchodovou reformu neexistuje. Přizpůsobit důchodový systém měnícím potřebám a podmínkám doby a možnostem ekonomiky je velmi komplikovaný pohyblivý cíl, v němž nejde pouze o cílový stav, ale i cestu, jak k němu dojít. Proto je toto téma u nás předmětem intenzívních odborných i politických diskusí více než čtvrt století a vůbec není pravdou, že se v této oblasti nic nevykonalo a nezměnilo. Naopak, lze říci, že téma je odborně prodiskutováno dokonale. Všechny alternativy a možnosti byly dávno analyzovány a spočítány, nejsou žádná překvapivá řešení ani varianty, o nichž by se nevědělo.
..."výkřiky o tom, že konečně nastal čas uskutečnit onu vzývanou a toužebně očekávanou „důchodovou reformu“ za pouhý humbuk. Zásadního se nestane nic. Možná se změní parametry a vzorečky výpočtů, ale na podstatě systému – tj. průběžně financovaných důchodech - se změní pouze detaily. Vzrostou pouze příspěvky do systému. Boj bude pouze o kolik, odkud a na úkor čeho".
Protože jsem u řady těchto debat, především zpočátku, kdysi jako šéf poradců premiéra, později jako člen NERVu byl, myslím, že se na toto téma mohu s jistou zkušeností vyjadřovat. Proto chci na úvod říci jedno – žádné zázračné řešení základního problému udržitelnosti našeho důchodového systému neexistuje. V nejobecnější rovině jde fakticky pouze o to, jak, odkud a kolik se do systému nasype dalších peněz. Naděje, že je možné základní finanční nestabilitu důchodového systému vyřešit pouhým administrativním prodlužováním věku odchodu do důchodu, nejsou podle mého názoru realistické. Je třeba motivovat pracující, aby pracovali podle svých možností co možná nejdéle, ale to je jiné zadání, než plošné prodloužení věku odchodu do důchodu.
Všechno ostatní, co se nám jako návrhy na řešení důchodového problému v poslední době předkládalo, tj. např. návrhy na úpravy systému minulou „Komisí pro spravedlivé důchody“ vedené dnešní prezidentskou kandidátkou prof. Nerudovou, či úvahy poradního týmu současného ministra Jurečky, jsou parciální změny parametrů stávajícího systému, které samy o sobě žádnou jeho zásadní stabilizaci sytému přinést nemohou.
Základním problémem našeho důchodového systému, který ohrožuje jeho udržitelnost, je demografický vývoj. Počet obyvatel naší země sice jako jediné mezi postkomunistickými státy díky migraci roste, ale věková struktura populace se trvale zhoršuje. Jestliže podle dat ČSÚ na počátku 90. let tvořili lidé nad 65 let věku 12% z celkového počtu obyvatel republiky, o deset let později to bylo více než 16% a k prvnímu lednu 2022 to bylo již 20,6%. Podle predikce Národní rozpočtové rady vzroste počet důchodců z dnešních cca 2,4 mil. osob na 3,8 mil. na konci 60. let tohoto století [1]. To bude znamenat, že klesající počet výdělečně činných osob v produktivním věku bude v průběžném systému, který dnes máme, nucen financovat rostoucí počet příjemců důchodů. Toto břemeno může snížit prodlužování důchodového věku a rostoucí souhrnná produktivita ekonomiky. Celý článek zde: