V časech začínajícího českého národního obrození povstávalo české školství doslova z popela. V pramizerných materiálních podmínkách a pod kuratelou cenzury starého Rakouska významně pomáhalo probudit v pobělohorské době doslova ubitý český národ z hlubokého spánku, který mohl být smrtelný. S výjimkou temných epizod první a druhé světové války naše školství svou úroveň až do roku 1989 zvyšovalo. Pak nastal prudký obrat a následně úpadek českého školství i vzdělanosti. Vzniká otázka, jak se to mohlo stát.
Na dlouhodobém vzestupu českého školství a vzdělanosti (v 60. až 80. letech 20. století československé základní a střední školství patřilo ke světové špičce, byť mnozí tvrdili opak) se podílely faktory subjektivní – nadšení kantorů pro český a slovenský národ a jejich vzdělanost, profese kantora byla posláním, a objektivní – jednotná školní výuková osnova a pozvolné zvyšování nároků na znalosti žáků a studentů. Jednotná školní výuková osnova plně platila pro základní školství. V případě středního školství byla jednotná pouze v rámci jednotlivých typů škol. Vzhledem k jejich specializaci byla diferencovaná. I gymnasia mívala třídy matematicko fyzikální, přírodovědné a humanitní. Speciální školy (umělecké, sportovní apod.) vzhledem k omezenému významu pro celkovou vzdělanost vynechávám. Vysoké školy měly nepřekvapivě značnou volnost při tvorbě svých výukových osnov.
Významná byla i skutečnost, že se struktura vyučovaných specializací plánovala přibližně podle prognózované potřeby společnosti v té či oné profesi plus deset procent, takže absolventi těch či oněch škol v zásadě neměli problém najít pro svou získanou kvalifikaci uplatnění, byť to nemuselo být v místě bydliště či studia.
Destrukce po roce 1989
Převrat koncem rou 1989 znamenal zásadní negativní zlom v rozvoji našeho školství a vzdělanosti. Za velikého halasení o »čtyřiceti letech komunistického temna« včetně nechvalného hesla: »Kdo poctivě pracoval, resp. učil, kolaboroval« začala destrukce našeho vyspělého školství i dosud ctěné profese pedagoga. Probíhala ve více směrech.
Zrušilo se jednotné řízení našeho školství. Ministři školství se střídali jako na běžícím páse. Každý zaváděl svou představu o reformě. Řízení českého školství pak připomínalo pohádku Karla Čapka »Jak kočička s pejskem vařili dort«. Ministryně školství Petra Buzková (ČSSD) zcela zrušila závazné učební osnovy a uložila povinnost každé i základní škole vypracovat si vlastní osnovy výuky a podle nich učit. Současně zrušila instituci, která jim v tom měla metodicky pomáhat. Učitelé ale mají učit a ne ztrácet čas a nervy psaním učebních osnov, podle kterých budou učit a které může kdejaký arogantní rodič napadnout. Čím si škola vypracovala konzervativnější učební osnovy, tj. zaváděla méně novinek, tím méně škod napáchala následně na výuce žactva. Občasná praxe úpravy výuky podle požadavků některých rodičů je scestná.
Úroveň středních škol má garantovat jednotná maturita. Zatímco za socialismu byly čtyři maturitní předměty – český jazyk, ruský jazyk, matematika a jeden volitelný předmět, dnes jsou povinné maturitní předměty jen dva – český jazyk a matematika (kromě uměleckých škol), přitom povinná maturita z matematiky se dlouhodobě zpochybňuje. Na střední školy je přijat prakticky každý zájemce, podobně na vysoké školy, někdy i bez maturity. Statisticky nám vzdělanost dosahuje za socialismu nevídaných výšin, reálně jde drasticky dolů. Vede nás do třetího světa. Prý, do Evropy, v které jsme ale vždycky byli.
Po roce 1989 bylo zavedeno nechvalné dotování škol podle počtu žáků, resp. studentů. Soutěž o získání a udržení co největšího počtu žáků a studentů se neuskutečňovala zvyšováním nároků na jejich vzdělávání, ale jejich snižováním. Vtrhla k nám teorie »vychovávejte děti bezstresově«, takže také v zájmu bezstresovosti výuky dětí se snižovaly požadavky na znalosti i na kázeň. Nevadilo ani, že tzv. bezstresovost prohlubovala stres z rozmazlenosti. Učitelky a učitelé se stále víc stávali »krotiteli dravé zvěře«.
Protože soutěž o co nejvyšší počet žáků probíhala nezávisle na společenských potřebách těch či oněch profesí a učňovské obory se staly opovrhované, významná část absolventů středních a vysokých škol po jejich ukončení míří na úřad práce, neboť vystudované obory nemají uplatnění. Smutný to začátek pracovní kariéry. Po řemeslnících je přitom vysoká poptávka, ale na trhu pracovních sil jsou zoufale nedostatkoví.
Problém je, že i když výuka na veřejných školách zůstává bezplatná, pro žáky a zejména studenty zásadně zdražila, přitom ještě mnohem víc pro studenty, kteří na ní nemohou každý den dojíždět. Učebních pomůcek je potřeba mnohem víc a jsou drahé, řádově zdražila menza a ubytování na kolejích. Ne všichni žáci tak mohou studovat svůj vysněný obor. Vysoké školy v každém okresním městě mívají problémy s kvalitou výuky, byť tento problém se týká i mnoha oborů tradičních vysokých škol a univerzit ve velkých městech.
Co dělat?
Za drtivý úpadek českého školství a vzdělanosti posledních třiceti tří let jsou odpovědné špatné reformy našeho školství po roce 1989, resp. více méně všechny polistopadové vlády ČR. Obrat vyžaduje zejména obnovení řízení školství jako jednotné vzdělávací soustavy (jednotné učební osnovy na základních školách a jednotlivých typů středních škol), která produkuje vzdělání ve struktuře požadované trhem pracovních sil podle prognóz plus 10 či 20 %, kde se nároky na žactvo a studentstvo postupně zvyšují, nikoliv snižují. Maturita musí mít čtyři základní předměty – český jazyk, druhý jazyk, matematiku a další předmět. Je třeba opustit tzv. boloňský proces reforem školství, zakládající úpadek školství v celé Evropské unii. Samosprávu studentů je nutné omezit tak, aby nemohli šikanovat kantory a degradovat vzdělávací proces. Neziskové organizace do škol nepatří. Pedagogy i nepedagogy je nutné přiměřeně odměňovat a také chránit. Neměli to nikdy jednoduché, dnes to mají těžké trojnásobně. Žactvo a studentstvo je nutné také vychovávat k míru, mravnosti, rodině, respektování druhých občanů i jiných kultur, lásce k vlasti a českému národu, k přírodě ad. Dějepis a občanská výchova musí být učeny maximálně objektivně. Výuka dějepisu jen do roku 1945 (někdy jen do roku 1918) je zjevně nedostatečná, překrucování našich dějin v německém duchu je ničemné.
Kráceno: admin