Dnes 2. července si připomíná ho samostatného státu je zejména v dnešní době stále důležitější. V roce 1620 po me 95. výročí významné události v národním boji za osvobození a vznik naší republiky: bitvu u Zborova. Připomínat si události a ideje, které stojí v pozadí vzniku naše porážce českých stavů na Bílé hoře přišly země koruny české o svou samostatnost, byly včleněny do habsbursko – katolické monarchie Rakouska-Uherska. Takřka až po 300 letech v období první světové války, se naskytla první příležitost obnovit svobodu národa a samostatný státní celek.Rakousko-Uhersko podporované svým spojencem Německem napadlo malé Srbsko s cílem pokračovat ve svém tahu na východ proti Rusku. Tyto imperialistické cíle a zájmy německých císařů ale byly v rozporu s dějinnou zkušeností Čechů i Slováků. Nevěděli, proč by měli bojovat proti bratrským Srbům, nevěděli a neměli žádných důvodů proč bojovat proti Rusku a jeho slovanskému národu a umírat na frontách za zájmy jim zcela cizí. Zkrátka náš národ se nikdy neztotožnil se zájmy Německa, ani rakousko-uherské monarchie. Politická reprezentace českého národa bojovala za dosažení rovnoprávnosti v rámci tohoto mnohonárodnostního státu, kde hráli hlavní roli Němci a ostatní národy měli postavení druhořadé se všemi ekonomickými, politickými a kulturními následky tohoto útlaku. Jakákoliv dnešní snaha si malovat Rakousko-Uhersko jako doslova idylický mnohonárodnostní stát, je jenom demagogií zastírající podstatu této absolutistické monarchie postavené na jediném státním náboženství a národnostním útlaků. Těsně po Bílé hoře lze zcela bez patetiky následné období nazývat temnem, jak jej Alois Jirásek zcela přesně nazval. Jednalo se o národnostní útlak a útok na náboženské svobody. Jiná než katolická víra nebyla tolerovaná. Členové církví, které vzešli z husitství, jako českobratrská museli emigrovat, nebo přejít na katolictví, pokud unikli fyzické likvidaci.
Vše začíná nevinně: nedostatkem výuky dějepisu našich dětí a umožnění přepisování dějin na objednávku nejrůznějšími skupinami pod pláštíkem „novodobého pohledu“ na čs. dějiny. K tomu sekundují nejrůznější nevyzrálí intelektuálové, kteří jsou ve skutečnosti intelektuálními a morálními zrádci české národní myšlenky.
Rozpoutáním první světové války a napadením Ruska se otevřela zcela reálná možnost pro osvobození českého národa. Političtí představitelé jako T.G. Masaryk si uvědomili, že jediné řešení je zcela samostatný stát a rozpad Rakousko-Uherské monarchie. Po zkušenostech s habsburskou totalitou si uvědomili její nereformovatelnost a otevřeně jí vyhlásili boj za národní osvobození. Současně čeští vojáci v řadách rakousko-uherské armády začali přebíhat východní i západní frontu ke spojencům a nechávali se zajímat. Vůle bojovat za nám cizí zájmy Rakouska-Uherska se plně projevila.
Zlomem situace v Rusku byla únorová revoluce v roce 1917. Teprve tato revoluce a následná občanská válka, která nastala v Rusku, umožnila plný maximální rozvoj a využití ozbrojených složek, jež se začaly v Rusku formovat z českých vojáků, kteří přeběhli k Rusům na východní frontě. Zavedení svobody tisku a projevu umožnilo další organizování a sestavování samostatných bojových jednotek našich čsl. legionářů. Uvolněná situace v Rusku umožnila příjezd vůdce národního osvobození T. G. Masaryka, který plně převzal organizační a politickou linii při formování našich jednotek v Rusku. Revolucí se naše samostatné ozbrojené jednotky formované v Rusku osamostatnili od ruských vnitřních událostí. Čsl. legie, naše první samostatné vojsko, se v podstatě stalo samostatným státem ve státu, samostatnou armádou v armádě, v Rusku zmítaného občanskou válkou.
První velké vojenské vystoupení proběhlo přesně před 95 lety, 2. července 1917, dnes známé jako bitva u Zborova v rámci letní ruské ofenzívy. Plánovaného ranního útoku se zúčastnilo sedm praporů československé brigády. Do útoku nastoupilo na 3 500 dobrovolníků, mnoho ruských jednotek tento nástup odmítlo, neboť v té době se již projevoval jistý rozklad ruské armády jako celku. Na druhé straně fronty stáli v trpném osudu našich národních dějin převážně také české jednotky v rámci rakouské armády. Útok byl zahájen v ranních hodinách v 8.15. Dále cituji výpověď přímého účastníka, generála Otakara Husáka. „Útok byl tak nevídaně rychlý, že ruské podpůrné dělostřelectvo nestačilo zvyšovat příděl. S opožděním pouze několika vteřin přeletěly všechny ostatní roty vzdálenost 400-600 kroků mezi zákopy, úžasná prudkost jejich neznala překážek. Sami Rusové, mistři bodákového útoku, po boji prohlašovali, že tak strašlivého boje muže proti muži dosud neviděli. Ztráty nepřítele byly hrozné…“ Českoslovenští legionáři byli Němci, Maďary a Bosňany nazývání „bílo-červení ďáblové“ (Die weissroten Teufel). Útočící Češi, na rozdíl od ruského bodákového útoku vyžívali během útoku soustředěné obchvaty a dobitá kulometná hnízda hned obraceli proti Němcům v zákopech. Jedna linie padala za druhou. Kolem třetí odpolední hodiny byly již čtyři nepřátelské linie v rukou vítězných československých jednotek, které pronikly na 6 km do hloubky nepřátelské fronty. Průnik byl tak rychlý a hluboký, že zcela zaskočil i spolu útočící ruské jednotky, které nestihly zajistit boky, takže vznikly mezery ve frontě. Překvapení rakouští dělostřelci utekli bez zbraní přímo od oběda, jejich baterie byly vzaty. Večer se začali čsl. legionáři zakopávat do nových pozic. Statistika této bitvy – prvního velkého bojového vystoupení samostatné čsl. Armád, je více něž výmluvná. Útoku se zúčastnilo na 3 500 dobrovolníků. Padlo asi 185 mužů a 800 bylo zraněno. Na straně protivníka na úseku fronty, kde útočili bodákovým útokem naše jednotky, padlo na 1 350 vojáků a 3 150 jich bylo zajato! Brigáda současně získala velké množství děl, válečného materiálu a munice. Čs. dobrovolníci využili dobře předchozí zkušenosti s fronty, využívali výhod terénu, pronikali do linie protivníka po navzájem se kryjících skupinách a hnízda odporu dobývali obchvaty. Podobnost s obdobím husitských válek je více než podobná.
Toto vojenské vystoupení si vynutilo pozornost ruských vojenských představitelů, což změnilo jejich záporné stanovisko k vzniklému čs. osvobozeneckému hnutí a byl tak povolen co nejširší nábor v zajateckých táborech do čs. jednotek a formování čs. legií, které nakonec dosáhli až 80 000 vojáků. T. G. Masaryk si velmi dobře uvědomoval nutnost vytvořit vlastní armádu pro naše mezinárodní uznání. To se mu podařilo právě v Rusku a zásluhou tohoto vítězného vystoupení čs. dobrovolníků u Zborova.
Toto datum patřilo k významným dnům Československa a dodnes tvoří základ bojových tradic čs. armády.
Zajímavou skutečností bitvy u Zborova je fakt, že v ní bojovali dva naši budoucí prezidenti. Na straně legií bojoval mladý Ludvík Svoboda a na straně rakouské armády Klement Gottwald. První se stal později během druhé světové války vojenským velitelem našich bojových jednotek na východní frontě, později širokou veřejností přijímaný prezident a druhý byl prvním komunistickým prezidentem, který ještě jako předseda čs. vlády řídil komunistický puč v roce 1948. I to patří k naší národní karmě. Bitva u Zborova měla stejný význam pro naší novodobou samostatnost podobně jako odstranění zastupujícího říšského protektora Heydricha během druhé světové války. Mimo jiné obě tyto skutečnosti dokazují, že je mylné a pomýleným rádoby humanismem, se domnívat, že nepotřebujeme vlastní armádu.
Národně osvobozenecký boj za samostatné Československo probíhal v duchu boje demokratických sil proti monarchistickému a militaristickému státu ve své podstatě středověkého typu – teokratického. V pozadí tohoto německého soustátí Německo – Rakousko – Uhersko byly ideje pruského militarismu navíc „posvěceného“ z „boží milosti“ – přesněji z katolické. Rakousko – Uhersko byl stát docela umělý, držený rodovou dynastií a armádou, protidemokratický, protinárodní, klerikální a jezuitský. V podstatě zhmotnělou ideou středověkého rodového impéria ruku v ruce s absolutistickým jediným státním náboženstvím – římskokatolickou církví se sídlem ve Vatikánu. Stát, který proti vůli většinového lidu stavěl fikci božské vůle, jíž používal pro prosazování svých cílů. Rakousko – Uhersko byl poslední velký katolický stát, pro který pracoval římský pontifex vedený .
První světová válka byla prvně bojem nesouměřitelných idejí. V druhém stupni až válkou imperialistickou a národnostní. Na jedné straně mocnosti středověkého teokratického monarchismu, nedemokratického a nenárodního absolutismu proti státům a silám konstitučním, demokratickým, republikánským, uznávající právo všech národů, nejen velkých, nýbrž i malých na státní samostatnost. My jsme rozhodně stáli na té druhé straně, straně demokratických sil a naše vojenské jednotky v Rusku a na západě stáli v boje spojenců v této válce a to nejen za naše národní osvobození. Tento boj byl v pozadí vzniku naší novodobé samostatnosti. To nesmíme zapomenout a musíme se stále hlásit k těm samým silám, v jejich proudech jsme stáli za první světové války, jinak si sami podkopáváme naší samostatnost.
Konečným důsledkem nejen významného vojenského vystoupení naší čs. armády proti Německu a Rakousku – Uhersku a politická aktivita našich představitelů v čele s T.G. Masarykem bylo vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918. Součástí toho bylo odstranění i všeho, co připomínalo rakousko-uherskou monarchii, mimo jiné byl odstraněn i sloup národní poroby, který nechal postavit Ferdinand II. na počest vítězství katolických vojsk na Bílé hoře a ustanovení habsburské nadvlády v českých zemích. V současnosti se opět jedná o jeho restaurování. Dnes dáváme církvi dárek, který navíc pokud bychom nedali, tak by podle slov kardinála Duky církev podávala na stát žaloby. V takové situaci se nacházíme. Mimo jiné proto, že se necháváme okrádat o ideje, z kterých vzešla naše samostatnost.
Vše začíná nevinně: nedostatkem výuky dějepisu našich dětí a umožnění přepisování dějin na objednávku nejrůznějšími skupinami pod pláštíkem „novodobého pohledu“ na čs. dějiny. K tomu sekundují nejrůznější nevyzrálí intelektuálové, kteří jsou ve skutečnosti intelektuálními a morálními zrádci české národní myšlenky.