Zítra si připomeneme 107. výročí vzniku samostatného státu. »Pro mě to znamená, že nic v dějinách není neměnné,« tvrdí v rozhovoru směřovanému k datu 28. října učitel historie Marek Adam, který je zároveň vedoucím Sekce strážců míru Klubu českého pohraničí a místopředsedou Jihočeského KV KSČM. Pro své názory byl Adam šikanován ze strany médií i regionálních politiků, přesto i v souvislosti se zítřejším svátkem tvrdí: »Musíme v sobě i v druhých probouzet naději!«
Co pro vás osobně jako pro člověka znalého historie znamená 28. říjen 1918?
Tento den pro mě znamená, že nic v dějinách není neměnné. Velké říše vznikají a zanikají, mění se mapy světa, rodí se nové státy. Lidé uskutečňují své vize, sny a naděje. Bohužel ne všechny sny a naděje se reálně vyplní. Ne všechno z našich představ se podaří uskutečnit. Ale my se stále znovu a zas musíme pokoušet tu naději probouzet. V sobě i v druhých. To pro mě symbolizuje datum 28. října.
Zítra oslavíme vznik neexistujícího státu. Kdo podle vás může za to, že Československo už je jen historií? A vadí vám to?
Připomínáme nedožité výročí. Republiku in memoriam. Narozeniny mrtvého státu. Bylo by pro nás nepřirozené, kdyby s tím výročím nebyla přítomna slzička v oku. Bylo by falešné rozpad Československa nepovažovat za prohru. Snad nás může utěšovat jen vědomí, že ten »rozvod« proběhl mírovou cestou. Když uvážíme, co se dnes děje ve světě…
Mě zde však trápí trochu jiná věc. Že ten stát, co dneska již neexistuje, měl ve světě mnohem větší respekt a úctu, než jaké se těší náš stát současný. Dle jednoho historika bylo Československo zemí mírovou, prosperující a antifašistickou, zatímco dnešní Česká republika má pověst zcela opačnou. Proto ten smutek.
A kdo za to může? Podle mého názoru se na tomto stavu podepsal každý z našich polistopadových vládnoucích politiků, byť někdo víc a někdo méně. Ale všichni – pardon – jsou tam podepsaní! Všichni!!!
Jak hodnotíte kroky končící Fialovy vlády, která se rozhodla zrušit mezivládní konzultace se Slovenskem?
Jsou vlády, které třeba nejsou úspěšné, ale které ovládají umění odejít se ctí. Fialova vláda mezi ně nepatří. Oni se spíše řídí heslem: »Po nás potopa!« A tak chystají záměrné pasti vládě příští. Myslím, že se tomu říká záškodnictví.
Slovensko je náš nejbližší soused. Masarykův koncept jednoho československého národa sice odvál čas, ale něco z té bratrské sounáležitosti v nás přežívá i dnes. Věřím, že příští vláda se pokusí dobré vztahy se Slovenskem obnovit. A moc jí v tom držím palce!
Pojďme prosím zpět do historie. Jako »Muži 28. října« se nazývají Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár. Jak hodnotíte jejich dějinnou úlohu?
Byli to lidé, kteří se ocitli ve správný čas na správném místě. Já bych jejich úlohu označil jako »dějinnou příležitost, která se více neopakuje«. Oni v osudovou chvíli velmi riskovali. Nevěděli, jak to vlastně celé dopadne. Vložili do věci osobní riziko a zvítězili!
Ne všichni z nich šli později cestou, kterou bych si přál já. Ne všichni obstáli při dalších charakterových zkouškách. Ale to už hovoříme o jiném historickém kontextu. Jak se někdy praví, že důležité pro úspěch je mít kolem sebe správný tým kvalitních lidí, tak Masaryk, alespoň podle mého názoru, onen dar v podobě těchto mužů roku 1918 skutečně obdržel.
Co pozitivního si lze vzít právě z odkazu T. G. Masaryka? A najdete na něm i něco negativního?
Masaryk jako kterýkoli jiný člověk a politik byl především živou bytostí s přirozeně lidskými vlastnostmi. Jako kdokoli jiný míval i on určitá osobnostní zákoutí, která nebudou právě vzorovými. Jako každý jiný politik, tak i on trpěl určitými zlozvyky. Hovoří se o určitém politickém lobbingu, o účelovém vytváření mediálního obrazu v době jeho prezidentství, hovoří se také o specifické až servilní loajalitě k USA.
Ale to jsou všechno spíše subjektivní tvrzení. A ta se při slavnostní příležitosti ani vlastně příliš nehodí více a podrobněji rozvíjet.
Co ovšem na Panu Prezidentu Osvoboditeli oceňuji úplně nejvíce, je jeho víra v pravdu a v humanitu. Že – právě díky němu – ta naše první republika, byť nedokonalá a ještě ne úplně sociálně spravedlivá, se stala významným ostrovem svobody a demokracie. A tato výsada – v postupně se fašizující okolní Evropě – byla unikátní.
Masarykův ideový svět utvářela česká reformace. TGM byl de facto pokračovatelem kontinuity Hus – Chelčický – Komenský – Palacký – Havlíček. Masaryk pocházel z plebejských poměrů (ač jeho genetický původ zůstává poněkud nejasný), což zásadním způsobem utvářelo jeho mentalitu a světonázor. Že jej pak vyobrazovali téměř jako osvíceného monarchu – viz jeho portrét na koni – to už zase mělo svůj vlastní »dobový« účel.
A další, co bych na Masarykovi vyzdvihl, byla odvaha jít proti soudobému mainstreamu. Nechat se třeba i »vypískat«, nechat si »vytlouct okna«, ale nerezignovat na přesvědčení, že skutečná pravda nesmí zůstat nikdy skryta.
A ještě dvě pozitivní stránky bych ocenil. Za prvé je to relativní skromnost ve stravování a za druhé je to náboženská pokora kombinovaná s husitskými ideály. Zní to možná poněkud pateticky, ale právě to husitství, reformace a buřičství sehrály v Masarykově životě a díle roli zcela určující.
Významnou roli při vzniku Československa hrál jeden muž z vašich jižních Čech, pozdější prezident Edvard Beneš. Hodně se ho zastáváte, navzdory stávající dějinné kritice. Proč si tak dr. Beneše vážíte?
Nejen Masaryk, ale stejně tak i Edvard Beneš, byl především »člověk politický«. Homo politicus ve všech směrech. Dr. Edvard Beneš, Pan Prezident Budovatel, se narodil v Kožlanech, což je obec severně od Plzně. Ale máte pravdu, s jižními Čechami je opravdu hluboce spjatý, především díky své – Benešově – vile v Sezimově Ústí, kousek od Tábora. A vidíte, zase nám tu oba prezidenty propojuje onen výše zmiňovaný husitský fundament.
Beneš zastával přesvědčení, že demokracie, humanita, národ, mír a socialismus tak nějak patří k sobě. Byl národním socialistou. Jeho pojetí demokratického socialismu a československá cesta k jeho naplnění pro nás může být trvalou inspirací. Do jeho života zasáhly tři přelomové roky s magickými osmičkami na konci: rok 1918, 1938 a 1948. Tyto roky představovaly něco, co bychom mohli nazvat »výzvou dějin«. A když překonáváte a zdoláváte určité výzvy doby, vždy vás někdo může hodnotit v tom smyslu, že jste něco mohli a měli udělat jinak a lépe. Jenže dějiny neznají slovíčko »kdyby«. Dějiny jsou »tady a teď«.
Já si pana prezidenta Edvarda Beneše vážím nejvíce proto, že několikrát dokázal zabránit občanské válce ve vlastní zemi. Že zabránil krveprolití vlastního lidu. Že dokázal rozlišovat odvahu a rozvahu. A že přesně věděl, kdy má jednat odvážně, a kdy rozvážně. To považuji za významný dar ducha. Kéž by tímto »darem« byli nadáni i mnozí dnešní prezidenti v různých zemích současného světa!
Které období československého státu považujete za nejúspěšnější a nejplodnější, a které naopak za nejtemnější?
Naše národní dějiny se uskutečňují v jakési sinusoidě. Víte, co já osobně považuji za měřítko »dobrého období«, a naopak? Zní to možná poněkud naivně, ale já tím měřítkem spatřuji kvalitu a úroveň mezilidských vztahů. Prostě a jasně: kdy se k sobě lidé chovají hezky, soudržně a ohleduplně, a kdy se naopak projeví to nejhorší v nás – udavačství, závist, bezohledné sebeprosazování se, sobectví a nenávist.
Za tzv. euforická období považuji první poválečné roky po vzniku Československa, dále období mezi roky 1945 a 1948, šedesátá léta, polovinu osmdesátých let a pak velmi krátké období těsně po roce 1990. To však vůbec netrvalo dlouho.
Naopak nejtemnější dobou je pro mě rok 1938 ve znamení mnichovské zrady, dále protektorátní zlá léta, přelom 40. a 50. let (což je dáno mezinárodním kontextem), a pak doba současná.
Jaký je podle vás vzkaz 28. října 1918 směrem k dnešku?
Že tuhle republiku, jak pravil Karel Čapek, si pro sebe vybudovali slušní a poctiví lidé. Na toto poselství mnohdy zapomínáme a stáváme se malověrnými – ke své vlastní škodě.
Československo převzalo po Rakousku-Uhersku i část dluhů. Samostatnost byla důležitější než ekonomika. Jak to, že jsme se po roce 1989 vzdali národního stříbra v podobě vlastního hospodářství?
Protože to tak bylo předem domluvené. Celý 17. listopad 1989 byl, podle mého názoru, shora řízenou vlastizrádnou akcí. Internacionálně. Co mi vadí nejvíc – že se na této zradě podílely i nomenklaturní struktury. Ony zradily socialismus. Další vývoj pak představoval už jen logický důsledek podlé zrady na vlastním národě, míru a socialismu.
Před rokem v rámci oslav 28. října uzavřela spojenectví před volbami koalice SPOLU. »Jen SPOLU zabráníme projídání vlastní budoucnosti, ochráníme naši zemi před nebezpečným populismem a udržíme západní směřování naší země,« uvedla tehdy šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. Volby skončily jinak, než si přála. Jak to hodnotíte?
Hodnotím to tak, že Fialova vláda byla koloniální vládou, dosazenou novodobými kolonialisty. Že se jednalo o vládu dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi kolonistou a vazalem. A oním »vazalem« nebyl nikdo jiný než Česká republika. Vojenská (vazalská) smlouva s USA a nákup předražených a naprosto zbytečných stíhaček F-35 hovoří za vše.
Možná, že nadnárodní řízení se nyní posunulo trochu jiným směrem. Každopádně smutnou skutečnost představuje fakt, že zbrojaři bohatnou, a střední třída nám krachuje.
Následující otázka je tak trochu z jiného soudku. Týden před oslavami 28. října odvolací soud učitelce Martině Bednářové potvrdil sedmiměsíční podmíněný trest, tříletý zákaz práce s dětmi a povinnost absolvovat kurz na zvýšení mediální gramotnosti. Vy máte s problematikou důsledků vlastních názorů při výuce rovněž své zkušenosti. Co o tom všem soudíte?
Že paní učitelka Bednářová má prostě osudovou smůlu. Vybrali si ji za »odstrašující exemplární příklad«. Novodobá mučednice. Obětní beránek fašizující se společnosti.
Vlivem její i své kauzy jsem měl možnost Martinu Bednářovou poznat osobně. Její skutečná osobnost je úplně jiná, než jak její mediální obraz vylíčil mainstream. Martina je velmi vzdělaná žena, vystudovala češtinu a reálie bývalého SSSR. A velmi dobře ví, o čem mluví. Rozumí dané problematice. Obdivuji její osobní statečnost, nekonečnou lidskost a její čestný charakter.
Právě v souvislosti s kauzou Martiny Bednářové se v mé duši míchají dva protichůdné pocity. Prvním pocitem zůstává strašná hořkost nad nenávistnými komentáři vůči Martině, jaké se objevují v mainstreamových médiích. Jak si ji frustrovaná část našeho národa vzala jako bezbranný terč, jako kopací míč, do kterého je možné si snadno a kdykoli kopnout.
Kde byly v ten moment učitelské sbory a školské odbory, proč neprojevily alespoň elementární solidaritu se svou kolegyní?! To jim nevadí, že si (vlastně i s nimi) Fialova vláda vytřela…???
A naopak druhým pocitem ve mně se stala jiskra naděje, když jsem viděl, kolik dobrých a férových lidí Martině podalo pomocnou ruku, např. v rámci dobročinné finanční sbírky na její podporu. Chtěl bych právě těmto lidem z celého srdce poděkovat a vyjádřit jim svou nejhlubší úctu.
Rozhodně bych chtěl poděkovat paní spisovatelce Lence Procházkové – za to, že Martinu po celou dobu soudních štvanic věrně doprovázela jako soucitná a empatická přítelkyně. A že Martinu soukromě, lidsky i veřejně – jak se říká ve sportu – »podržela«.
Můj dík patří rovněž Jindřichu Rajchlovi, dále iniciativě PRAK (Proti represi a kriminalizaci), v neposlední řadě pak i spravedlivým alternativním médiím. A vlastně úplně všem dobrým lidem dobré vůle, kteří Martině nějak pomohli a podpořili ji. Hřeje mě u srdce, že to s naším národem ještě není tak úplně ztracené…
Je něco, co byste závěrem našeho předsvátečního povídání chtěl dodat jako tečku, či – chcete-li – třešinku na dort?
Přichází mi teď na mysl trefný citát Jana Masaryka: »Pravda vítězí, ale dá to fušku!«
Právě tímto symbolickým výrokem bych rád zakončil naše povídání o 28. říjnu a jeho odkazu pro dnešní dobu. Protože pravda opravdu vítězí, ale je to fakt velká dřina.