Blíží se pomalu, ale jistě, už předvánoční čas, a tak dnešní pojednání zaměřím trochu více duchovně. Leonardo Boff, představitel tzv. teologie osvobození, proslul následujícím výrokem: „Bída je dopuštěna, aby ti, kteří mají, se naučili dělit s těmi, kteří nemají.“
Zvláště na jihoamerickém a středoamerickém kontinentě zaujímá teologie osvobození relativně silnou pozici. Např. na Kubě je přirozeně slučitelné být věřícím a zároveň být komunistou. Teologie osvobození reaguje na neutěšené poměry, zejména třetího světa, a usiluje o nápravu těchto nespravedlností, a to i cestou marxisticky revoluční.
To se pochopitelně nelíbilo mocenskému „korporátu“ katolické církevní hierarchie. Ta v marxismu spatřovala a spatřuje ohrožení svého mocenského paktu s asociálními vládci světského panování. Samozřejmě, že konzervativní církevní kruhy všemožně kritizovaly probuzení křesťanů a jejich prozření konfrontující odporný mechanismus fungování monopolů zahraničního, resp. nadnárodního kapitálu.
Jak i nám prorokoval v listopadu 1989 Miroslav Štěpán, stali jsme se postupně také my otroky ve vlastní zemi. Bohužel dokud tuzemský proletariát neotevře oči, nepřizná si a nepochopí, že on je oním vykořisťovaným proletariátem, bude dále hledat a očekávat spásu v oligarchických bludech.
Marxismus, socialismus a komunismus jako „trojjediné učení“ o sociální spravedlnosti a o jediné možné perspektivě přežití v mírovém světě budoucnosti představuje největší výzvu pro 21. století.
Naštěstí emancipace třetího světa a vznik multi-polárního společenského uspořádání otevírají možnosti realizovat vizi světového společenství na daleko férovějším principu. Cesta k socialismu tak opět neztrácí svůj smysl…
Také náš první československý prezident T. G. Masaryk předložil řadu filosofických východisek právě ve věci socialismu. „Ježíš, ne Caesar!“ Masaryk demokratický socialismus předpokládal jako vzdálenou vizi cíle dějin a jako elementární základ státu, tedy socialismus aplikovaný především do instituce rodiny coby nejvíce demokratické jednotky celého státního zřízení.
Druhý československý prezident, Dr. Edvard Beneš, přenesl realizaci socialistického modelu do politické praxe. Principy a fungování demokratického socialismu do roviny celonárodního hospodaření, s hlubokým respektem k tzv. vlastní československé cestě socialismu. Že ji narušily a pokřivily západní bomby namířené na Prahu, jistě netřeba opakovat generaci studenou válku prožité, avšak setsakramentsky třeba vysvětlovat generacím dosud neprobuzeným!
O socialismu kladně a v dobrém mluvil naposledy z našich prezidentů Dr. Gustáv Husák, postava neprávem zastíněná a redukovaná pouze na fenomén tzv. normalizace. Slova Gustáva Husáka, který se snad ironií dějin stal jakýmsi neústupným „mučedníkem“ režimu, za nějž nikdy nepřestal bojovat a jemuž věrně věřil i při své zpovědi poslední, představují slova moudrého muže a ryzího státníka.
Nepochybuji o tom, že celý svůj život věci socialismu pevně věřil a že jeho víra byla autentická a vnitřně osvobozující: „Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideám socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí, a ne základních myšlenek socialismu. Nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, lepší základní orientace. Proto zůstávám věrný myšlenkám socialismu.“
(Dr. Gustáv HUSÁK, poslední socialistický prezident Československa, státu majícího tehdy v celém světě ještě důstojnou mezinárodní prestiž)
Osvobodit se od kapitalistických pout, k tomu nám pomáhej Bůh i Marx
Mysleme na tento pravdivý státnický odkaz Soudruha Prezidenta. Vzpomeňme na něj znovu a znovu. Nejen tehdy, až budeme připomínat hrdinský listopad 1939 i méně hrdinský listopad 1989.
Ale i tehdy, až budeme znovu v parlamentu a budeme nekompromisně prosazovat progresivní zdanění. Pak snad už zvítězíme nad bídou.
A osvobodíme naši zemi (i Zemi) od bídy nejen sociální, ale též a především od bídy morální, resp. chudoby mravní. K tomu nám (do)pomáhej Bůh i Marx, o to se my, lidé, sami přičiňme!
Fotogalerie
