Jiří Korostenski: Národní výbor v Českých Budějovicích v závěrečné fázi války – část I.

25. 4. 2020

Z Košického vládního prgramu 1945, část V. 

"Na rozdíl od dřívějšího byrokratického, lidu vzdáleného správního aparátu tvoří se v obcích, okresech a zemích, jakožto nové orgány státní a veřejné správy, lidem volené národní výbory. Tyto lidem volené, pod neustálou kontrolou lidu stojící a až na další lidem odvolatelné národní výbory budou v obvodu své působnosti spravovat všechny veřejné záležitosti a dbát vedle orgánů ústředních o veřejnou bezpečnost a zřídí si podřízený jim demokratický úřednický aparát. Vláda bude svou politiku uskutečňovat přes národní výbory a plně se o ně opírati". 

Ú V O D E M: Národní výbory. Jde o pojem, který se stal v moderních českých dějinách fenoménem. Působení národních výborů jako orgánů lidové moci v podmínkách naší společnosti má dlouhodobou tradici. Již v revolučním roce 1848, kdy došlo k velkým sociálním a národnostním otřesům nejen v habsburské monarchii, ale i na celém evropském kontinentě, vznikaly v české společnosti spontánně národní výbory především na území obývaném českým obyvatelstvem. V období těsně po první světové válce se jejich pojem nestačil etablovat v nových podmínkách, aby se o 20 let později začal s plnou silou prosazovat v období naší okupace nacistickým Německem.

Vznik, vývoj a fungování národních výborů se v protektorátu stal jedním z velmi výrazných forem odbojové práce.  Zakládání, organizaci a pokusy o tvorbu jejich funkční podoby můžeme sledovat po celé období druhé světové války. I když se formy práce měnily a pružně reagovaly na změny situace, přesto můžeme nalézt řadu společných charakteristik pro všechny vývojové etapy.

Šlo především o to, že národní výbory jako orgány lidové moci, v podmínkách okupace vznikající skutečně zdola, po celou dobu se utvářely na zásadách  demokratičnosti, což se projevovalo především v účasti zástupců všech politických stran, ale i dalších hnutí, a to v průběhu celého období národně osvobozeneckého boje. Proto též musíme, alespoň pro převážný časový úsek okupace,  poněkud korigovat paušální tvrzení o sektářském přístupu komunistů, kteří až do napadení nacistického Německa na Sovětský svaz vytvářeli pouze samostatné odbojové struktury a nevyvíjeli příliš aktivní činnost. Právě podrobnější studium o národních výborech a jejich roli za okupace uvedená tvrzení korigují do jiných podob. V uvedené souvislosti musíme alespoň stručně nastínit vývoj v našem odboji. Je pravda, že kontakty mezi komunistickým i nekomunistickým odbojem byly na ústřední úrovni počátkem roku 1940 téměř přerušeny, neboť na to měly zájem obě strany. Podíl na tom bezpochyby měly závěry exekutivy Kominterny ze září r. 1939, v nichž byla druhá světová válka jednoznačně hodnocena jako imperialistická a vina za její rozpoutání kladena pouze na kapitalistické státy. V závěrech se dále zdůrazňovalo, že původní „rozlišování států na fašistické a demokratické ztratilo nyní svůj původní smysl“. V uvedených souvislostech formuloval ÚV KSČ smysl odporu komunistů proti nacismu především do organizační činnosti v odborech a masových organizacích s důrazem na formování jednotné fronty dělnické třídy. Přesto ani v této době k úplnému přerušení kontaktů na celostátní úrovni nedošlo, poněvadž prezident Beneš měl zájem alespoň na částečné „kontrole“ ilegální činnosti KSČ.  Po vypuknutí války se SSSR se situace i v odboji rychle změnila a ke sjednocení všech celonárodních odbojových proudů došlo v září  roku 1941 v Praze, kdy Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), v němž byly zastoupeny všechny významné odbojové nekomunistické organizace v protektorátě, a to Obrana národa (ON), Petiční ústředí „Věrni zůstaneme“ (PVVZ) a Politické ústředí (PÚ), vytvořilo společně s 2. ilegálním ústředním vedením KSČ Ústřední národní revoluční výbor (ÚNRV) jako společný orgán komunistického a nekomunistického odboje.

cestou_k_vitezstvi_.jpgS postupem doby, jak se stávalo zřejmějším, že válka bude dlouhá a krvavá, docházelo i k posunům v politických názorech českého obyvatelstva. Zejména poté, co do války vstoupil SSSR, se myšlení orientovalo více doleva. Nicméně stále platilo, že lidé ochotní riskovat v odboji proti nacismu měli v první řadě na mysli národ, jeho osvobození, boj proti nacismu a obnovení státu. Až na druhém místě stála stranická orientace a světonázor. Proto i řada odbojářů začínala jako národovci a teprve těsně před nebo po skončení války řešili otázku stranické příslušnosti. 

Prakticky od začátku okupace odbojové organizace v jižních Čechách hledají vzájemné kontakty a snaží se spojit s ostatními odbojovými organizacemi. Jak již bylo výše řečeno, na celostátní úrovni došlo k vytvoření Ústředního národního revolučního výboru Československa až v září roku 1941, na místní úrovni k tomu docházelo mnohem dříve. Poněvadž ilegální krajské vedení komunistické strany se na počátku okupace scházelo v Písku, došlo i zde k navázání styků s nekomunistickým odbojem. Pravděpodobně na konci září nebo na počátku října 1939 vznikla dohoda o vytvoření jednotného orgánu národního odboje na území jihočeského kraje. Vznikl Jihočeský národně revoluční výbor. Jeho ustavující zasedání proběhlo v bytě Vilmy Indrákové v Písku. České Budějovice zastupovali na schůzce Jaroslav Benda a dr. Jan Buděšínský. Tábor zastupovali Vojtěch Kalkus a Jaroslav Vacek. Z Písku byli přítomni škpt. František Doucha, Jaroslav Šedivý, Miloslav Jirda, Jožka Jaro a ze Strakonic přijel Václav Eller. Krátce po jeho ustavení začal vycházet jeho cyklostylovaný časopis Cesta svobody. Nicméně na počátku  roku 1941 došlo v jižních Čechách k rozsáhlému zatýkání a k rozbití nejen krajské organizace komunistické strany, ale zlikvidován byl i Jihočeský národně revoluční výbor.

Poté se aktivity a snahy související s vytvářením revolučních národních výborů mění, nabývají forem přísnější konspirace, decentralizují se a přesouvají na dlouho do menších center, vhodných pro ilegální práci. K takovým místům patřil nejen Borotín na Táborsku, ale i další místa v jižních Čechách, ale i na pomezí se středními Čechami a Vysočinou. Nicméně v Borotíně vznikl revoluční národní výbor s působností, která pokrývala severní, západní i východní části jihočeského regionu. V čele borotínského KNVR stál od podzimu roku 1942 až do začátku velkého zatýkání na počátku února 1943 Jaroslav Vacek. V uvedené souvislosti je namístě připomenout nejen jména bezprostředních aktivistů a organizátorů, jakými vystupovali Josef Lanc, Josef Raiskup a Josef Hofmann z Plané nad Lužnicí, ale i celou plejádu jejich podporovatelů bez nichž by práce revolučních národních výborů nebyla možná, a kteří většinou za svou pomoc a statečnost zaplatili životem nejen svým, ale i všech rodinných příslušníků. Gestapo  14. července 1944 zorganizovalo v Písku veřejný monstrproces, v němž byli souzeni podporovatelé organizátorů dalšího RNV na Písecku z hájoven Petříkov a Lísek, poblíž Oslova. Byli mezi nimi téměř všichni z rodiny hajného Bártíka, manželé Drábovi, Fencl, otec a syn Novotní, bratři Václav a Josef Říhovi a další. Ze 14 obžalovaných bylo „odsouzeno“ k trestu smrti a popraveno všech 14 lidí, včetně několika žen. 25. září téhož roku následoval ještě další proces s 23 spolupracovníky J. Lance a J. Raiskupa a padlo v něm 15 rozsudků smrti. Na těchto tragických příbězích z činnosti ilegálních národních výborů za okupace jsme chtěli ukázat, že pro její aktéry šlo o záležitost vysoce riskantní, vyžadující značnou dávku odvahy a přesvědčení o správnosti věci, poněvadž v případě prozrazení hrozil účastníkům v nejlepším případě trest spojený s pobytem v koncentračním táboře  či nacistické káznici, v horším pak trest smrti.

Konec první části.

Autor: Jiří Korostenski – podle publikace Kolektiv autorů – Cestou k vítězství, vydala Komise regionálních dějin OV KSČ, 1985, t.č. doc. Mgr. Jiří Korostenski, CSc. , Západočeská univerzita v Plzni

Vzpomínky z jednotlivých vesnic jsme dostali díky laskavosti Jiřího Petráše z Jč. muzea.

Autor: 
doc. Mgr. Jiří Korostenski, CSc., (vložil: jk)
Zdroj: 
Publikace Kolektiv autorů – Cestou k vítězstv, úvodní foto jk: radnice 2015, úvodní foto: 2015