Jindřich Pecka: Osvobození Velešína, kronika města 1945

2. 5. 2020

1945, leden – 13. červen. Velešín.

Pamětní zápis o místním školství, národních hostech, transportech vězňů, hloubkařích, RNV a osvobození.Zápis pořídil v roce 1948 inspektor finanční stráže v.v. Josef Codl.

            V roce 1945 učilo se na zdejších školách pouze do konce ledna, tj. do pololetí. 1. a 2. února připravovala se budova měšťanské školy (kde tehdy byly ještě umístěny obě školy měšťanská i obecná) na příchod „milých hostí“. Ze severního Německa, kde se bojovalo, přijelo do Velešína asi přes 40 rodin do české i německé školy. Bohatší rodiny byly ubytovány v tehdejší německé škole, chudší v české škole, a to většinou víc rodin pohromadě ve třídě, některé rodiny v německé škole i zvlášť, několik rodin bylo ubytováno po domech. Stravování bylo společné. Vrchní dozor nad ním měla řídící německé školy Bünderová, jí podřízeni byli učitelé a učitelky českých škol. Stravování bylo dvojí: zvlášť pro Němce v české škole. Ti, kdo bydleli v soukromých bytech, docházeli na společné stravování. Pro obstarávání potravin z Č. Budějovic (řídící německé školy) byly potraviny rozděleny na 2 díly a v každé budově zvlášť vše váženo a rozdělováno, za dozoru učitelů rodinám podle počtu osob a věku a podle přesných výpočtů. Potraviny, které bylo nutno zakoupiti v místě (maso, uzenky, chléb, rohlíky apod.), musily být vždy předem obstarány učitelkami. Zprvu se vařilo v hostinci „u Mertlů“ všem společně (za pomoci učitelek), později po obdržení přídělů vařily si rodiny samy. To trvalo přes únor a březen, přičemž se vyučovati nemohlo. V dubnu přejali uprchličtí Němci sami nejen vaření, ale i nákup potravin, rozdělování i všechny zápisy o tom. Učitelé začali učit, ale neměli kde. Proto jednotlivé třídy byly po hostincích. Samostatné stravování Němců však dlouho již netrvalo, pouze přes měsíc duben.

            Název „národní hosté“ bylo nařízeno používat protektorátní vládou. Přišel 5. a 9. květen a „národní hosté“ brzy se s námi rozloučili. Sebrali, co bylo jejich a co mohli a cestovali zase dál.Po ulici jsme je mohli vidět s jejich vozíky naloženými věcmi.

            Učitelstvo bylo za okupace postiženo ztrátou ředitele měšťanské školy (Josefa Růžičky) a stále bombardováno nařízeními psanými jen německy, takže jim mnozí nerozuměli a podepisovali co nečetli. Školní knihy se po dobu okupace dětem nepůjčovaly. Mnohé musely být vyřazeny (obsahu vlasteneckého, překlady z ruštiny, angličtiny apod.). Také pomůcky a obrazy musily být z velké části vyřazeny a stále opravovány. Vyučování bylo rušeno občasným ubytováním vojska nebo uprchlíků ve školách a později nálety. Učitelé byli nuceni dáti do rozvrhů 8 – 9 hodin němčiny týdně, navštěvovat německé kursy a skládat zkoušky.

            Dne 25. ledna 1945 projížděl v 9.20 hod. nádražím Holkov nákladní vlak č. 90420 směrem na Velešín. Zde vlak zastavil v 9.45 hod. Vlak byl na cestě z Osvětimi do Mauthausenu. V otevřených vagónech byly naloženy zubožené lidské bytosti téměř nahé a pološílené nejkrutějším hladem a žízní. Nádražnímu personálu se podařilo podati vězňům studenou vodu a do ní tajně nalámali kusy chleba. Mezi stanicemi Holkov – Velešín byli nalezeni 25. a 26. ledna 1945 mrtví političtí vězňové.

Tito političtí vězňové byli převezeni péčí zaměstnanců Jikova na hřbitov sv. Otýlie v Čes. Budějovicích, kde jsou pochování v hromadném hrobě. Na kaplickém nádraží, kde vlak opět zastavil, byli mnozí vězňové při pokusu o útěk zastřeleni a jsou pochováni v hromadném hrobě asi 100 m od nádraží. Počet a totožnost těchto zastřelených vězňů nemohl být pro střelbu německých četníků zjištěn. Na trati Velešín – Kaplice, tj. 7 km, leželo 21 mrtvol, na trati Kaplice – Horní Dvořiště 39 mrtvých, kteří byli převezeni se strojem a jedním vozem do Kaplice a tam proti nádraží pochování ve společném hrobě. K nim přidáni dva trestanci, kteří zůstali v Kaplici, jeden zemřel a druhý byl četníkem zastřelen. K dovršení útrap přepravovaných vězňů, mezi nimiž byly v zadní části vlaku i ženy, zůstal vlak stát v Prégartenu, protože Mauthausen jej pro přeplnění věznice nepřijal. Následujícího dne byl vlak odvezen z Prégartenu do Oranienburku. I po této cestě mnoho vězňů zemřelo.

            Zajímavé bylo chování Němců za pobytu vlaku ve stanici Kaplice. Někteří, bylo jich málo, odsuzovali toto týrání, většina se chovala úplně nevšímavě. Hodnostář SA titulovaný Kreisleiter z Kaplice, hřmotný a typický surovec, projevoval uspokojení, že ti „dreckige Juden ještě dobře jedou“. Každý však věděl, že události spějí ke konci. Úprk Němců po silnici i železnici byl toho důkazem. Vlaky na mezitrati zaznamenávaly v dubnu zpoždění čtyř až šestihodinové. Vše bylo ve velkém chaosu. Spojenecké letectvo ničilo vše, co bylo německé. A tak přišel konečně den, který byl tak dlouho, celých šest tvrdých let německé okupace v podvědomí tušen a každým očekáván. Přišel najednou a byl celým obyvatelstvem nadšeně a radostně přijat. Pláč, smích, výkřiky, to vše mělo oznámit každému, že jsme zase svoji, že jsme zase Československá republika.

            Dne 5. května 1945 došla depeše na velešínské nádraží:

„Všem služebnám – vyvěste s okamžitou platností československé vlajky! Vnější a úřední řeč je česká. Zdržte všechny vlaky jedoucí do Německa! Podepsán ministr dopravy Kamenický.“

V této době byla ještě spojenecká vojska asi 30 km vzdálena a o jejich pohybu bylo mnoho nepřesných zpráv, ač po celé 3 dny ozývalo se dunění a střelba ze všech stran. Silnice a cesty byly v té době přeplněny prchajícími Němci, kteří jezdili v chaosu sem a tam, jak v autech, tancích, na uloupených hasičských stříkačkách, na motocyklech i pěšky. V několika obcích došlo ke krvavým událostem jako v Rájově, kde bylo zastřeleno Němci několik osob.

            Dne 6. května přijel od Čes. Budějovic pracovní vlak, který měl na starosti opravovat trať. V Kamenném Újezdě stál vlak s potravinami – 58 vozů. Velitel Bauzugu násilím, přes protest dopravního úředníka, dojel do Kamenného Újezda a vlak přivezl do Velešína. Vynutil si dne 7. 5. 1945 odjezd vlaku do Kaplice, kde byli vlasovci, kteří se zdržovali v okolí Kaplice v síle 13 000 mužů, zdržen a vybrakován.

Téměř denně v roce 1945 poletovali nad stanicí Velešín a okolí hloubkoví letci. Plně obsazené koleje vojenskými transporty byly dobrým cílem. V samotné stanici Velešín byly těmito „kotláři“ – jak se jim lidově říkalo – zničeny 4 stroje a mnoho vagónů. Na trati Čes. Budějovice – Plzeň bylo zničeno za jeden den 9 lokomotiv. Střely měly ohromnou průbojnost, i když byly vystřeleny proti předmětu šikmo, prorazily kolejnici, nárazník i provrtaly kulatou tyč a kule se nesvezla. To bylo patrně tím, že kulka byla obalena olověným obalem, který se na předmět, který zasáhla, připlácl a pak kule předmět prorazila. Tito „kotláři“ byli dobrými střelci. Při jízdě ze stanice Blovice objevili se najednou dvě cizí letadla, z nichž jedno při přeletu vlaku se naklonilo na bok a zasáhlo stroj v plné jízdě 32 ranami, aniž zasáhlo tendr. Z činnosti hloubkařů bylo zřejmé, že se jim jednalo jen o vyřazení lokomotiv  z provozu, což se jim dokonale dařilo. Taková letecká překvapení byla koncem války každý den, někdy několikrát za den. Nervy každého byly již napjaty tak, že jsme toužebně očekávali vysvobození nejen z tělesných, ale i duševních útrap.

            Dle hlášení MNV v Č. Budějovicích odjel dne 8.5.1945 vlak s politickými vězni, mezi nimi i Češi jako rukojmí z Č. Budějovic, směrem přes Velešín. Vojenská posádka střílela v nádražích při sebemenším pokusu o zadržení. Ve Velešíně měl být vlak zastaven, což se podařilo u viaduktu pod Netřebicemi, odkud postrková lokomotiva, která nebyla připojena, odjela zpět a nechala vlak státi na trati. Při té příležitosti uprchlo několik politických vězňů, po nichž střílela posádka vlaku. Lokomotiva byla ostřelována palubními zbraněmi amerických letounů. Na nádraží v Kaplici byl vlak před vjezdem, jelikož měl na „stůj“, zastaven. Členové Národního výboru z Velešína se dostavili na nádraží v Kaplici, kde vyjednávali s vojenským velitelem německým majorem o vydání politických vězňů. Z nějakého neznámého povelu se dalo vše do pohybu. Hrstka Národní ochranné stráže pomohla vězňům, kteří vyskákali z vlaku. Velešínští lékaři MUDr. Tuter a MUDr. Sezemský dostavili se na místo a řídili přepravu těžce nemocných a vysílených vězňů továrními auty do Velešína. Toho dne bylo dopraveno do večerních hodin více než 1700 vězňů. Ostatní šli pěšky směrem do Velešína. Celkem bylo registrováno téměř 2000 vězňů. Několik set bylo převzato okolními obcemi, např. Kamenný Újezd, Římov, Markvartice, Netřebice, Holkov, Chodeč. Asi 200 nemocných zůstalo ve vlaku, který byl o 24. hodině dopraven na nádraží do Velešína. V některých vagónech byly uloženy mrtvoly. Tito vězňové, jakož i ti, kteří při převozu do Velešína zemřeli, jsou pochováni ve společném hrobě na zdejším hřbitově, kde jim byl pořízen krásný pomník.   Všichni tito vězňové byli pochováni dne 9.5.1945 na velešínském hřbitově.

            Závodní kuchyně Jikova pracovala ve dne v noci. Během 24 hodin bylo vydáno a rozděleno vězňům více než 10 000 porcí. Samaritánská služba velešínských občanů trvala plných 8 dnů.

            Dne 10. 5. 1945 přijely spojenecké armády do Velešína, tak netrpělivě očekávané. Trať tvořila demarkační čáru, východně byla ruská armáda, západně americká. Nádraží bylo obsazeno americkým vojskem. V městysi Velešíně byla ruská armáda. Američané měli nádraží obsazené až do konce října 1945.

  ....................................

pecka.jpgO autorovi: prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc. (17. 3. 1936 - 31. 12. 1998)

Narodil se v Českých Budějovicích - Suchém Vrbném. V roce 1955 absolvoval Pedagogickou školu Zdeňka Nejedlého v Českých Budějovicích a v roce 1965 Filozofickou fakultu UK v Praze, obor české dějiny a pomocné vědy historické. 

Po studiích pracoval jako učitel, archivář a jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Po okupaci v roce 1968, kterou odsoudil, ještě krátce pracoval jako historik v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.  V 70. a 80. letech však nemohl ve svém oboru realizovat, mohl pracovat pouze v dělnických profesích, ač byl fyzicky viditelně handicapovaný. Ke svému oboru se mohl vrátit až v roce 1990, kdy spolu s Vilémem Prečanem zakládal Ústav pro soudobé dějiny a vrátil se ke své milované historii. Stál u zrodu rozsáhlé monumentální edice Prameny k dějinám československé krize, je autorem mnoha publikací, například Na demarkační čáře - americká armáda v Čechách v roce 1945. V roce 1997 byla Jindřichu Peckovi udělena Cena Akademie věd ČR.

Autor: 
prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc
Zdroj: 
Konec války v jížních Čechách - Kronikářské zápisy z období ledna až května 1945, České Budějovice 1970