Jindřich Pecka: Osvobození Soběslavi, kronika města 1945

5. 5. 2020

1945, 26. ledna – 12. května. Soběslav.

Vyprávění o transportu smrti, příchodu německé posádky, transportech ustupujícího vojska, destrukci na trati, o vzniku a činnosti RNV, o zásobování města, slavnostní osvobození města a pohřbu padlých příslušníků Sovětské armády. Kronikář Jan Lindner, archivář. Zápis pochází z roku 1956.

             Truchlivý obraz nacistické zvrhlosti a nelidskosti se naskytl mnohým bezděčným divákům při projíždění transportu smrti 26. ledna 1945 časně ráno. Byl to dlouhý nákladní vlak vezoucí v otevřených vozech za třeskutého mrazu vychrtlé, v pouhých cárech oděné lidské bytosti, z kteréhosi koncentračního tábora směrem k Č. Budějovicům. Všichni, kdo tento transport viděli, mluvili o něm s hrůzou. Transportovaní ubožáci byli na kost vyhublí, více mrtví než živí a zoufalá beznaděj jim zírala z očí. A tyto lidské trosky byly ještě bedlivě hlídány dobře oděnými a ozbrojenými SSmany. Pojmenování „transport smrti“ se nedostalo tomuto vlaku nadarmo, neboť po obou stranách trati byly za ním nalézány zmrzlé, nahé mrtvoly nešťastníků, které Němci vyházeli za jízdy z vozů. Také v Soběslavi byly nalezeny dvě nahé mužské mrtvoly, jež byly pohřbeny na místním hřbitově. V den svobody, 5. května byly jejich hroby ozdobeny státní vlajkou a věncem.

            V březnu 1945 se usadila ve staré škole na náměstí malá německá posádka, pod jejímž velením stavěli naši dělníci na silnici při vstupech do města barikády, které svědčily o tom, že Němci se hodlají v Soběslavi bránit. Byly to dny plné vzruchu, kdy fantazie i skutečnost dávaly vznik všem možným kombinacím. „Kam utečem a co s sebou vezmem, přiblíží-li se fronta k nám a budou-li Němci chtít v našem městě klást odpor?“ Tak uvažovali mnozí občané. Neklid se zvyšoval i častými leteckými poplachy za dne i za noci. Město však nebylo spojeneckým letectvem napadeno, ale bývalo tu zřetelně slyšet bombardování Vídně, Vídeňského Nového Města, Lince a Č. Budějovic.

          V posledních dnech dubna a začátkem května bylo již vidět na příčných cestách na jih od Soběslavi, zejména na Jindřichohradecké silnici směrem k Dráchovu ústup německých vojsk. Také po dráze projížděly německé vojenské transporty směrem k Rakousku, obyčejně meškaly na zdejším nádraží až do tmy a pak pokračovaly v další jízdě

            Zažili jsme i malou ukázku partyzánské činnosti. Jednoho dne časně zrána začátkem května byli občané severozápadní části města vyrušeni ze spánku mocnou detonací. Byla vyhozena část železniční trati vedoucí k Táboru.

A kupodivu už nepřišlo gestapo věc vyšetřovat. Jen malá zdejší německá posádka prováděla ještě tajně svůj úkol, k němuž měla rozkaz, kladla miny pod most, aby je po ústupu armády mohla zničiti a postup ruských vojsk zpomaliti.

            V té době došlo k ustavení revolučního národního výboru.

                       A konečně přišla sobota 5. května

            Všichni si uvědomovali, že nadešla sedm let očekávaná hodina osvobození. Na domech začaly se objevovat národní prapory, lidé odstraňovali německé orientační tabulky a přebarvovali německé firemní nápisy. Začala se spontánně organizovat nová Československá armáda, muž v občanském oděvu s červenými páskami na levých rukách, neozbrojeni, řadili se v postranních ulicích a pod vedením důstojníků pochodovali na náměstí ke starým školám, kde bylo dosud velitelství německé posádky. Nastalo vyjednávání s německým velitelem, nadporučíkem, pražským to Němcem o kapitulaci. Ten se však bránil s odůvodněním, že nedostal od nadřízeného velitelství žádných instrukcí. Souhlasil však s tím, aby byly z mostů odstraněny miny a svolil, pod vlivem nastalé situace, i k dalším ústupkům, jež se týkaly střežení značného množství válečného materiálu v Soběslavi uskladněného, který se měl stát majetkem Československé vojenské správy.

             Na radnici zatím revoluční národní výbor v čele s Dr. Millerem vystřídal ve 14 hodin 45 minut správní komisi, dosazenou okupačními úřady a vydal k obyvatelstvu tištěný leták vyzývající k disciplinovanosti, o potřebě zajistit zrádce, odmítání osobní msty a postup všech úřadů podřídit programu vlády a prezidenta Beneše. Navázal rychle spojení s obcemi soudního okresu a řídil v prvních dnech jejich činnost. Do místních průmyslových a některých obchodních podniků dosadil spolehlivé důvěrníky a provedl zajištění osob, které si za okupace vysloužili nečestné tituly kolaborantů a zrádců. Celkem jich bylo vzato do zajišťovací vazby 62, jejich majetek byl sepsán a zajištěn. Říšským německým občanům byl povolen odjezd do domovů.

          V prvních revolučních dnech neměl místní národní výbor s okresním národním výborem v Táboře stálého pravidelného spojení, a proto jej okresní národní výbor zmocnil vykonávati v přenesené pravomoci některé funkce, patřící do působnosti okresního národního výboru.  Byla to především funkce zásobovací, neboť právě ta se dostala na začátku revoluce, pro nedostatek dopravy a liknavější plnění dodávek, zvláště mléka, do značného rozkladu. Bylo proto nutno dovážeti mléko z venkovských obcí vlastními a najatými dopravními prostředky. Místní národní výbor prováděl též distribuci masa. Pro některé druhy zboží se muselo dojížděti nákladními automobily až do Plzně, např. pro ocet, pro jiné, kupř. pro kvasnice, do východních Čech apod. Jen takovým způsobem bylo možno udržeti plynulé zásobování obyvatelstva v pravidelném chodu.

             V těch dnech dály se stále ještě pohyby německých vojsk směrem k rakouským hranicím a bylo možno na nich pozorovati stále větší spěch a nespořádanost. Automobilové kolony s různým válečným materiálem předjížděly vozatajské kolony, spřežení a mužstvo cyklistických útvarů hnalo se v roztroušených neorganizovaných skupinách směrem všeobecného ústupu. Důstojníci v osobních automobilech proplétali se jednotlivými skupinami rychle vpřed. Jeden z útvarů SS ustupoval k Soběslavi z okresu Kamenice nad Lipou a předcházela jej poplašná zpráva, že cestou střílí naše lidi a vypaluje vesnice. Asi za hodinu po této zprávě blížily se po okresní silnici od Chlebova první hloučky této obávané části německé armády, ale místo zpupných SS manů viděli jsme znavené, zpocené, sotva se vlekoucí vojáky, kteří celkem tupě přijímali posměšnou zvědavost našich občanů, chtějících ještě naposled vidět nejvěrnější příslušníky Hitlerových vojsk.

             Zevním projevem radosti nad dosažením národní svobody byl veřejný průvod slavnostně vyzdobeným městem, uspořádaný národním výborem v neděli 6. května dopoledne. Zúčastnili se ho v čele s národním výborem zástupci úřadů, všechny soběslavské spolky a mnoho občanstva.

             S netrpělivostí byl očekáván příchod Rudé armády, ohlášený na čtvrtek 10. května.  Po 9. hodině dopoledne doléhaly k náměstí prvé jásavé pozdravy obecenstva vítajícího srdečně motorizovaný oddíl dělostřelectva, který první vjel do města. Bouřlivého uvítání dostalo se ruským vojákům na náměstí, kde museli zastavit a přijmout nadšený hold lidu. Důstojníci byli zvedáni do výše, vojáci zasypáváni květinami a kdekdo se snažil, jak nejlépe dovedl, vyjádřiti upřímnou vděčnost armádě, jejíž hrdinství uvádělo za války celý svět v údiv. Dochovaly se nám celé desítky fotografických snímků...

            Uvítací zastávka netrvala však dlouho. Velitelé měli naspěch. Ještě mnoho vojáků německé armády bylo rozptýleno po kraji a bylo je třeba zneškodnit. Nasedali do automobilů a dovolili i naší mládeži, aby si nasedla a doprovodila je na konec města. Motorizované kolony ruské, hlavně dělostřelecké, neměly konce a stejně vytrvalé a upřímné bylo jejich uvítání ze strany všeho občanstva.

            Ale i naše armáda se hlásila k svému. Několik nejmladších ročníků zálohy, které sloužili činně za prvé republiky, bylo povoláno do činné služby a 11. května se započalo zde s jejich presentací. Po presentaci se z nich tvořily smíšené oddíly pod vedením důstojníků z povolání i důstojníků záložních a byly posílány do pohraničí a jiných míst, kde jich bylo v zájmu veřejného pořádku třeba.

Ale i v okolí Soběslavi měly naše narychlo utvořené vojenské jednotky a oddíly místních partyzánů dost práce s rozptýlenými skupinami německého vojska, které byly již při svém ústupu Rudou armádou předstiženy a potloukaly se v okolních lesích. Z některých míst bylo o těchto německých skupinách hlášeno, např. z Přehořova, že přepadávají na samotách a na polích mužské obyvatelstvo jež svlékají ze šatů, do kterých se pak oblékají, aby snáze unikli ruskému zajetí. Tyto roztroušené skupiny německých vojáků byly našimi jednotkami vojenskými zajímány, odzbrojovány a shromažďovány na Solinách, odkud byly odevzdány ruské armádě.

            Po několik dní také se ozýval z míst, kudy postupovala sovětská armáda, přerývaný rachot kulometů, doprovázený duněním děl. Po takovýchto známkách boje následovaly vždy dlouhé řady německých zajatců, které tudy rudoarmějci odváděli do svých zajateckých shromaždišť.

            Ruská armáda se nyní stala hostem Soběslavi. Aby její ubytování nebylo rozptýlené, musely být jednotlivé útvary vyklizeny naším obyvatelstvem, zčásti bloky domů u nádraží v ulici Bechyňské a v ulici Jungmannově. Také ve všech hostincích a hotelích bylo umístěno vojsko. V nové školní budově ve Veselském předměstí si zřídili Rusové lazaret, který zde zůstával ještě delší dobu i po odchodu řadového vojska. Místnímu národnímu výboru nastala nová povinnost, starati se o zásobování Rudé armády potravinami a pící. Byla to starost nemalá, neboť zásoby zbylé z protektorátu byly nepatrné. Mimo posádku v městě bylo nutno zásobovati potravinami četné ruské útvary, které městem projížděly. Místní národní výbor přispěl k ubytování Rudé armády i v Mezimostí. Na pozemcích tamější lnárny zřídilo ruské velitelství repatriační tábor, na jehož výstavbu dodal místní národní výbor dělníky, povozy a množství prken, po jeho dostavění pak k rekreaci rekonvalescentů opatřil rozhlasové zařízení, volejbalové sítě, míče, šachy a jiné.

             V Soběslavi měli jsme příležitost spatřit také alespoň jedinou z těch 80 000 krvavých obětí rudoarmějců, jímž zaplatili naši svobodu a zpečetili československo-sovětské přátelství. Cestou k Soběslavi zemřel podplukovník ruského motorizovaného dělostřelectva Kosousov, jenž byl v boji s Němci v okolí Jindřichova Hradce těžce raněn. Místní národní výbor usnesl se z piety k padlému hrdinovi a z vděčnosti k Rudé armádě vyhraditi mu na místním hřbitově čestný hrob a vypraviti mu slavnostní pohřeb. Veliká účast občanstva na pohřbu, který se konal 12. května, byla důkazem úcty k hrdinovi, jenž na české půdě prolil v boji svou krev za naši svobodu. Jeho hrob byl na náklad města ozdoben vkusným pomníkem.

 Soběslav po válce navštívili Kosousovi synové a oba se zapsali do kroniky města. Poprvé to bylo 8. května 1960, kdy navštívil hrob svého otce Vitalij Kosousov. Do kroniky mimo jiné napsal: „Vřelé díky drazí přátelé za péči a pozornost. Ať žije přátelství sovětského lidu a Československa.“

14. května 1965 navštívili Soběslav oba synové sovětského velitele – Vitalij a Jurij Kosousovi. Do kroniky napsali: „Není slov, jež by vyjádřila všechny naše pocity při setkání s vámi. Přátelé se poznají v neštěstí a my věříme, že zůstaneme přáteli na věky.“

                                                          MěNV Soběslav, KRONIKA MĚSTA SOBĚSLAVI,                                                      

.......................................

O autorovi: pecka.jpgprof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc. (17. 3. 1936 - 31. 12. 1998)

Narodil se v Českých Budějovicích - Suchém Vrbném. V roce 1955 absolvoval Pedagogickou školu Zdeňka Nejedlého v Českých Budějovicích a v roce 1965 Filozofickou fakultu UK v Praze, obor české dějiny a pomocné vědy historické. 

Po studiích pracoval jako učitel, archivář a jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Po okupaci v roce 1968, kterou odsoudil, ještě krátce pracoval jako historik v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.  V 70. a 80. letech však nemohl ve svém oboru realizovat, mohl pracovat pouze v dělnických profesích, ač byl fyzicky viditelně handicapovaný. Ke svému oboru se mohl vrátit až v roce 1990, kdy spolu s Vilémem Prečanem zakládal Ústav pro soudobé dějiny a vrátil se ke své milované historii. Stál u zrodu rozsáhlé monumentální edice Prameny k dějinám československé krize, je autorem mnoha publikací, například Na demarkační čáře - americká armáda v Čechách v roce 1945. V roce 1997 byla Jindřichu Peckovi udělena Cena Akademie věd ČR.

Autor: 
prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc.
Zdroj: 
Konec války v jížních Čechách - Kronikářské zápisy z období ledna až května 1945, České Budějovice 1970