Jindřich Pecka: Osvobození Sepekova, kronika města 1945

4. 5. 2020

1945, duben – srpen. Sepekov.

Pamětní zápis o přípravách na konec války, o činnosti místní posádky SS, akcích „hloubkařů“ na blízké tratě a ustavení RNV. Dále se kronikář zmiňuje o boji v Bernarticích, o průchodech německých vojsk a osvobození obce Rudou armádou. Zápis pochází z poloviny roku 1951 a pořídil jej Hynek Kadlec, vrchní strážmistr ve výslužbě.

            Obyvatelstvo obce v měsíci již usuzovalo, že se válka přežene i přes zdejší kraj, proto zásoby potravin, šatstva a jiné cenné věci zazdívalo ve sklepích, případně dalo do beden a tyto v noci zakopalo do země. Pro případnou ochranu proti střelbě si někteří obyvatelé zhotovovali zákopy tak, jak je bývalí vojáci viděli v prvé světové válce. Takový zákop byl zhotoven pod hřbitovem i na jiných místech.

            Dne 20. dubna 1945 přijela do Sepekova SS grupa saperní roty říšskoněmeckého vojska, a to 3 důstojníci, 14 poddůstojníků a 180 mužů a 80 koní. Důstojníci se ubytovali na zdejší faře, poddůstojníci po soukromých bytech a mužstvo v hostinci „Na Panské“ a u Kotalíků, koně umístili u jednotlivých rolníků. Po dobu jejich pobytu v Sepekově, tj. do 4. 5. 1945 konali v okolí cvičení a pak odjeli směrem na Bernartice. Pověst si zde tato jednotka zanechala nevalnou, poněvadž vojáci obtěžovali obyvatelstvo žebrotou, stříleli zvěř v polích.

            V důsledku obsazení školy uprchlíky[2] a hostince vojskem, se téměř nevyučovalo.

            Dne 22. dubna 1945, za příčinou blížící se války do našich krajů, byl v kostele sňat z hlavního oltáře památný obraz Panny Marie Sepekovské a uschován do bezpečí, aby byl uchráněn před případným poškozením nebo krádeží.

            V druhé polovině dubna 1945 téměř denně přilétali nad zdejší krajinu američtí hloubkoví letci, zvaní hloubkaři. Dne 22. dubna 1945 na květnovou neděli kolem 9. hodiny napadli 2 hloubkoví letci vlak s vojenským transportem blíže obce Líšnice. Jedoucí vlak oblétli, a když strojvedoucí vlak nezastavil, zahájili palbu z letadel od Sepekova na lokomotivu, kterou prostříleli, takže pára unikala a vlak zůstal státi. Dva němečtí vojíni z tohoto transportu byli raněni. Nato ti samí letci spatřili jedoucí pomocný vlak od Sepekova k Táboru, nadlétli mu, a když nezastavil, v okamžiku, když vyjel z lesa na most u Kvěchova, zahájili na lokomotivu palbu, přičemž byl částečně zasažen kotel, pak teandr (vůz na uhlí za lokomotivou). Přitom byl vlakvedoucí Dolejší usmrcen střelou do hlavy a do stehna nohy těžce zraněn železniční zřízenec Karel Pavlík ze Sepekova, který po převozu do nemocnice v Táboře tomuto zranění podlehl. Byl převezen do Sepekova a zde na hřbitově pohřben.

[ .  .  . ][3] . Dne 25.4.1945 kolem 13.30 hodin napadli američtí letci třemi letadly na trati blíže zastávky Sepekov, jedoucí osobní vlak směrem do Milevska. Strojvedoucí jakmile však letce zpozoroval, zapískal a vlak zastavil. Cestující i železniční personál vlakový vlak opustili a ukryli se do silničního příkopu. Letci vyčkali a když lidé byli ukryti, zahájili na vlak palbu, přičemž na mnoha místech zasáhli lokomotivu a služební vůz, který se vzňal a zakrátko i s tam složenými zavazadly shořel. Usmrcen, ani zraněn přitom nebyl nikdo. Hloubkoví letci dosáhli toho, že ve dne zde téměř žádný vlak nejel. Říšskoněmečtí vojáci, ubytovaní v Sepekově, se při spatření hloubkových letců ukrývali a vůbec na letadla nestříleli.

            Dne 1. 5. 1945 při obsazování Berlína Rudou armádou nalezl smrt původce nynější hrozné války, vůdce německého národa Adolf Hitler. Jeho mrtvola však nalezena nebyla a stává domněnka, zda před Rudou armádou neulétl letadlem z Berlína do Jižní Ameriky.[4]

            Dne 4. května 1945 večer, krátce po odchodu zde dislokovaného říšskoněmeckého vojska, došla do obce zpráva, aby se ihned odstranily německé nápisy, firmy a jiná podobná označení. Jako na povel muži bez rozdílu této výzvy uposlechli a v krátké době veškeré německé nápisy strhali neb jinak odstranili.[5]

Ten večer nastalo v obci mezi občanstvem veliké vzrušení, které však poněkud ochablo, když druhý den ráno okresní úřad v Táboře vyrozuměl obecní úřad, že podaná zpráva o odstranění německých nápisů apod. je mylná a nařídil vrácení všeho do původního stavu. Tomuto nařízení však předseda správní komise p. Kadlec nevyhověl.

            Toto se událo v sobotu dne 5. května 1945 dopoledne a ve 12 hodin volala Praha o pomoc.[6] [ .  .  . ][7]. Ihned nato byly vyvěšeny prapory a státní vlajky. Němečtí uprchlíci zde ubytovaní stáhli se do bytů a nejistě k věci přihlíželi.

            Dne 5. 5. 1945 v odpoledních hodinách se konala v místnostech obecního úřadu ustavující schůze revolučního národního výboru v Sepekově[8] v době, kdy německá soldateska páchala zvěrstva v Praze a Praha povstala k odboji. Zvoleni tito občané: pan Václav Kolčaba, rolník, čp. 23, předsedou, Jan Bílý, domkář,I. místopředsedou, František Laňka, II. místopředsedou, členy Emanuel Dvořák čp. 3, Jan Novák čp. 74, Rudolf Vlášek čp. 119, Vojtěch Plánička čp. 4, Jan Cihlář čp. 222, Josef Parýzek, poštmistr, Josef Lukeš, řídící učitel, Blažej Kálal čp. 29, Ladislav Kotalík, listonoš, Ferdinand Šejba čp. 48, Jan Bárta čp. 43, Otakar Bauer čp. 141, Jan Komárek čp. 78, Josef Capouch čp. 157, MUDr. Vojtěch Strnad, František Poledna čp. 227, Bohumír Pavlas čp. 64 a František Čech, respicient finanční stráže. Tím byla vzata celá správa obce do vlastních rukou a zdolávány různé překážky. Na pravidelné úřadování nebylo času, poněvadž Němci v kraji ještě řádili, vydávány pouze příkazy.

            V důsledku volání Prahy, aby Němci byli odzbrojováni, bylo dne 5.5.1945 večer 6 německých poddůstojníků, dlících s proviantem na vagónech na zastávce v Sepekově a 1 říšskoněmecký major, dlící u uprchlíků na návštěvě, za pomoci příslušníků četnické stanice odzbrojeni a jim zabavený materiál byl pak celou noc místními občany na povozech odvážen z vagónů na revoluční národní výbor do Sepekova.

Němečtí uprchlíci, dlící v obci, byli všichni soustředěni ve školní budově v Sepekově a zde hlídkami střeženi, ale ještě nechtěli věřit, že jest jejich nadvlády konec.

            V neděli ráno dne 6. května přijela, pravděpodobně na předchozí udání přechodně se zde zdržujícího renegáta Zatočila, německá tajná policie – gestapo – z Tábora a zjišťovala, co se zde dělo. Mimo odstraňování nápisů nezjistila ale nic závadného. V odpoledních hodinách přijelo však vojsko ve dvou obrněných vozech, zajistili předsedu správní komise pana Kadlece, správce nádraží pana Mareše a jiné a nařídilo vydání vojenského majetku v noci odzbrojených německých vojínů, ubytovaných ve vagónech na zastávce v Sepekově. Po vydání těchto věcí a odvezení jich do Tábora vojsko se z obce vzdálilo, ponechavši zde předvoj trestné posádky. Druhý den odpoledne přijel sem pak vojenský oddíl, jedna saperní rota, složená vesměs ze starých domobranců, kteří si však ničeho nevšímali a chovali se k občanům naprosto slušně. Za dva dny pak odtáhli směrem k Opařanům. Nyní nastalo uklidnění a potrvalo až do doby, kdy v Bernarticích strhla se mezi našimi vojíny a lidem na straně jedné a projíždějícím německým vojskem na straně druhé vážná přestřelka, při které bylo 28 osob zabito a několik stavení zapáleno.[9] Obyvatelstvo bylo zděšené, nepracovalo se, po několik dní konány přísné hlídky. Mnoho obyvatelstva z obce mělo nejnutnější potřeby svázány v rancích a bylo připraveno k útěku do lesů. Někteří tu noc, co se bojovalo v Bernarticích, skutečně s rodinami se ubytovali v lese Chlumu. Nikdo v noci v obci nespal.

            V době od 7. do 10. 5. mnoho německého vojska prchalo před Rudou armádou směrem na západ k americké armádě, která již byla v Písku. Prchalo jak pěší, tak i motorizované vojsko, a to i polními a lesními cestami, takže když auta někde uvízla, byla i s nákladem opuštěna, koně zanechány svému osudu, takže v kraji byly zanechány stovky různých aut s vojenským i soukromým materiálem a stovky volně pobíhajících koní, které si kdo chtěl chytl a domů odvedl. Rovněž v autech zanechaných zde s materiálem, byl tento obyvatelstvem rozebírán a doma schováván. Rovněž mnoho pušek, vojenských pistolí a samopalů, granátů v lesích prchajícími Němci zahozeno. Zejména kolem státní silnice z Tábora na Písek bylo tohoto materiálu mnoho a mnoho, neboť tudy prchala hlavní německá armáda.

            Dne 12. 5. 1945 kolem 10. hodiny přijelo do Sepekova německé maskované osobní auto, které před domem čp. 9 zastavilo a z něho vystoupili 4 ruští vojáci. Jakmile je obyvatelé z okna spatřili, vyběhli k nim a počali je objímati a líbati. Někdo radostí výskal, jiný radostí plakal a nedá se slovy popsati, jakou radost obyvatelstvo mělo. Ruští vojíni se zeptali na cestu k Milevsku, tudy, že jde jejich trupa. Proto obyvatelstvo odešlo na silnici k zastávce, kde již projíždělo mnoho sovětských vojenských jednotek. Lidé jim mávali, výskali a vojíni jim taktéž odpovídali, jedoucí stále na Milevsko. Sovětské vojsko projíždělo celý den, noc až do příštího dne dopoledne[10]. Jeden dělostřelecký pluk se ubytoval v lese Chlumu. Oddíl telefonistů u Sedláčků. Projíždějící ruské vojsko darovalo různým osobám kuřivo a jiné předměty. Vzdor tomu, že některý hospodář musel poskytnout ruské armádě koně za koně uhnaného nebo vůz za vůz polámaný, krmivo apod., zůstal však přátelský poměr k Rudé armádě nezkalen. Toto vojsko opustilo zdejší obec v měsíci srpnu 1945, kdy odjelo směrem na Tábor.

 

MNV Sepekov, KRONIKA MĚSTYSE SEPEKOVA,                                                       

díl II, s. 67 – 74.

[1]   a) 2 str. textu o počasí, polních pracích, úpravě letního času a válečných uprchlících.

[2]   1) Tzv. „národní hosté“ přišli do Sepekova ve dvou vlnách, 27. února a 22. dubna 1945. Bylo jich celkem 207 a pocházeli většinou z Dolního a Horního Slezska. Bydleli ve škole, hostincích a bytech, stravovali se v hotelu u Smržů, kde si sami vařili. – MNV Sepekov, kronika II, s. 68-

[3]   b) Nepodstatné podrobnosti z období hloubkových náletů.

[4]   2) Jméno Hitlerovo bylo opředeno mýty a mýtus provázel i jeho konec. A to nejen bezprostředně po jeho smrti jako v tomto případě, ale i mnohem později. Sám Stalin, např. prohlašoval západním diplomatům v Moskvě, že věří že Borman, Goebels a Hitler žijí a skrývají se. Zadržoval dlouho zveřejnění dokumentace o Hitlerově a Goebelsově smrti. Uplatňoval tak své pojetí moci a jednoty, která se znásobuje, existuje-li třeba jen zdání vnějšího ohrožení. Utajování fakt vedlo vždy k novým otazníkům o Hitlerově konci a ještě v polovině 60. let vznikla celá řada prací na toto téma. Nejzávažnější z nich je kniha H.R.Trevor – Ropera Poslední dny Adolfa Hitlera, Praha 1968.

[5]   3) Viz dok. č. 7, pozn. 2. (Paměti obce Holubova)

[6]   4) První volání o pomoc vysílal Čs. rozhlas přesně ve 12.33 hodin – V. Ježek, c.d., s. 77.

[7]   c) 3 ř. všeobecně o vyhlášení republiky.

[8]   5) Podle O. Sládka, Krycí heslo…, s. 139, byl v Sepekově vytvoření první národně revoluční výbor již v roce 1942. O jeho činnosti však nejsme dostatečně zpraveni. Víme jen, že koncem války zde vznikla skupina partyzánské brigády Táborité, která se podílela na revolučním převzetí moci. – AÚDS 1945/535.

[9]   5) Viz dokument č.    (Kronika MNV Bernartice).

[10]  Toho dne (13. 5.) vykonal revoluční národní výbor sbírku pro postiženou Prahu. Získal 47 665 K, 53 q brambor, 472 kg pšeničné mouky, 2 pytle sucharů, 1 132 vajec, 14 kg sádla, 7 kg salámu, 75 bochníků chleba, 4 kg včelího medu.

.......................................

pecka.jpgO autorovi: prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc. (17. 3. 1936 - 31. 12. 1998)

Narodil se v Českých Budějovicích - Suchém Vrbném. V roce 1955 absolvoval Pedagogickou školu Zdeňka Nejedlého v Českých Budějovicích a v roce 1965 Filozofickou fakultu UK v Praze, obor české dějiny a pomocné vědy historické. 

Po studiích pracoval jako učitel, archivář a jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Po okupaci v roce 1968, kterou odsoudil, ještě krátce pracoval jako historik v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.  V 70. a 80. letech však nemohl ve svém oboru realizovat, mohl pracovat pouze v dělnických profesích, ač byl fyzicky viditelně handicapovaný. Ke svému oboru se mohl vrátit až v roce 1990, kdy spolu s Vilémem Prečanem zakládal Ústav pro soudobé dějiny a vrátil se ke své milované historii. Stál u zrodu rozsáhlé monumentální edice Prameny k dějinám československé krize, je autorem mnoha publikací, například Na demarkační čáře - americká armáda v Čechách v roce 1945. V roce 1997 byla Jindřichu Peckovi udělena Cena Akademie věd ČR.

Autor: 
prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc.
Zdroj: 
Konec války v jížních Čechách - Kronikářské zápisy z období ledna až května 1945, České Budějovice 1970