Jindřich Pecka: Osvobození obce Opařan, kronika obce 1945

8. 5. 2020

1945, 5. – 11. května. Opařany.

Kronikář zaznamenal první vystoupení RNV, útěky německých kolon, pohotovost v místním vojenském lazaretu, požáry v okolí, účast na bernartickém boji, odzbrojování německých jednotek za účasti prvních příslušníků RA, krvavou srážku s německou přesilou a represálie na obyvatelstvu, ukončené příchodem početné skupiny RA dne 11. května ve 3 hodiny ráno.

Události popsal odborný učitel Oldřich Dušek, člen prvního RNV.

            5. květen.

            To odpoledne poprvé vystoupil v Opařanech veřejně Revoluční národní výbor[1] V jednu hodinu již měl obsazeny svými lidmi všechny křižovatky v obci, četnickou stanici a poštu, kde kontroloval a zapojoval všechny telefonické rozhovory. Ve tři hodiny odebrala se jedna deputace k vojenské estonské jednotce, ubytované ve škole, k jednání, aby do vývoje událostí v obci nezasahovala. Tato jednotka s tím byla svolna a předala výboru večer jistý počet zbraní a střeliva, což bylo rozděleno mezi členy výboru a zbytek uskladněn. Druhá deputace se odebrala na velitelství lazaretu a zde vyjednala, že rovněž lazaret nezasáhne do událostí a stáhne z obce vojenské hlídky, dovnitř útvaru. To se také stalo, ale později 10. května, toto ujednání lazaret porušil. Toho odpoledne se objevily na domech první čsl. a spojenecké prapory. Vojenské hlídky, které obcí projížděly, počaly však do praporů stříleti ze strojních pušek. To již byl večer. Italský legionář Kočka byl projíždějící a střílející hlídkou zahnán domů a legionářská uniforma mu byla násilím svlečena. To již bylo členům revolučního národního výboru velmi těžko naše lidi udržeti, aby se někteří na Němce nevrhli. Byla tu však přesila – a boj by byl neúměrný. Státní silnice je přeplněna uprchlíky a ustupujícím německým vojskem. Po silnici projíždějí obrněná auta a střílejí dopředu i na strany z kulometů. Vlajky, domy, okna a vrata jsou prostříleny. Tak si Němci zajišťovali cestu. Vojenský lazaret v ústavu se sice připravuje k odchodu, ale tajně ukrývá a nemocným vojákům rozdává zbraně.

Celou noc se střílí. Nikdo nespí, všichni se slzami v očích jsou u rádia. Praha!!

            6. – 9. květen.

            Po tři dny a noci prchají kolony německých aut a vojska. Silnice je horká, prchá se třemi proudy, co nestačí, jede po polích. Občas mírně prší. Němci pospíchají. Konečně 9. května je silnice zablokována až k Písku, dál to nejde. Všechno zůstalo stát. Jde se pěšky na všechny strany. Do lesů, do polí, po každé pěšině. Telefonní vedení je všude strháno. Němci zapalují auta, odhazují majetek, prchají do lesů. Les v Jezovitě po dvakráte zapálen. Naši hasiči přesto hájí ohrožený obecní majetek. Ale neuhájí. Hoří znovu. V Srlíně hoří v noci dvě usedlosti. V Bechyni a Bernarticích se střílí. Mnozí z našich jsou mrtvi. Na státní silnici je hotová panika, úprk přes pole, přes auta, přes vše. Někteří z našich občanů bojují v Bernarticích. Z Bechyně přivezli do lazaretu postřeleného učitele Kováříka, který tu v Opařanech dodýchal. Nebylo mu již pomoci.[2] Naši lidé také prchají do lesů. Chaos, zmatek.

            10. květen.

            Tak přišel 10. květen …

            Toho dne došla ve 13.45 na velitelství SNB v Opařanech ze Stádlce zpráva, že do Stádlce přijely předsunuté jednotky Rudé armády, a že část těchto jednotek postupuje směrem k Opařanům. Tam mělo býti započato s odzbrojováním německých jednotek, které se pohybovaly po státní silnici Tábor – Písek. Na základě této zprávy vztyčil praporčík SNB Josef Tomášek na velitelství stanice v Opařanech vedle československé státní vlajky ještě vlajku sovětskou. Vztyčení této vlajky vyvolalo v řadách německých vojínů značný neklid.

            Pak odešel praporčík Tomášek, jako člen Revolučního národního výboru, spolu s učitelem Františkem Havlíkem, oděným ve stejnokroj poručíka pěchoty československé armády na křižovatku silnice u pily, kde se zatím shromáždili ostatní členové Revolučního národního výboru, aby spolu s občanstvem připravili přivítání rudoarmějců jménem obce. Zatím došly předsunuté hlídky rudoarmějců za ústav směrem ke křižovatce k pile, když tu náhle z ústavu prchal jakýsi německý šikovatel letectva. Na výzvu se nezastavil a byl před domem rolníka Karla Hájíčka jedním ze šesti postupujících rudoarmějců zastřelen.

            Větší část čety Rudoarmějců následovala na nákladním autě a počala odzbrojovati německé vojáky v lazaretu. Po příchodu hlídky Rudé armády na křižovatku u pily bylo také tam započato s odzbrojováním německých jednotek, které již nemohly pro zablokování silnice v ústupu pokračovati. Odzbrojování započalo ve 14 hodin. Rozkazy velitele hlídky Rudé armády, staršiny neznámého jména, byly tlumočeny do němčiny praporčíkem Tomáškem a odzbrojování mělo hladký průběh. Odzbrojení Němci byli seřazeni do trojstupů na silnici k zemskému ústavu. Vzhledem k nepatrnému počtu ruské hlídky (asi 6 mužů), dal velitel této hlídky praporčíku Tomáškovi rozkaz, aby nařídil přihlížejícím civilistům, vesměs bývalým vojákům, aby se chopili odložených zbraní a střežili zajatce. Tak bylo vyzbrojeno asi 10 mužů, kteří se velmi ochotně ujali jim svěrného úkolu.[3]

            Asi ve 14.30 hodin měl být odzbrojen německý pancéřový vůz, který byl obsazen příslušníky formace SS. Posádka tohoto vozu však odepřela složit zbraně. Ruský velitel nařídil, že pancéřový vůz může býti propuštěn, jelikož bude stejně dále odzbrojen sovětskými jednotkami, operujícími v prostoru Bernartic. Pancéřový vůz odjel, zastavil však asi 300 m za křižovatkou. Posádka vystoupila z vozu, nařídila dosud neodzbrojeným německým jednotkám obklíčiti křižovatku. Major jednotek SS vyzval na vzdálenost asi 150 m ruskou hlídku, aby se vzdala. Při výzvě „Hände hoch!“ počal tento major ihned odstřelovati ruskou hlídku a civilisty na křižovatce samopalem. Nepočetná ruská hlídka byla nucena ustoupiti Civilní obyvatelstvo přihlížející odzbrojování se při této přestřelce rozprchlo po okolních staveních, kde vyhledalo úkryt ve sklepích.

            Praporčík Tomášek a civilisté Jan Novotný, Jan Primus, Bedřich Koptiš a František Šerhaut ustoupili na pilu paní Novotné, odkud chtěli klásti další odpor. Při ústupu hodin jeden z rudoarmějců ruční granát, kterým bylo zasaženo na křižovatce stojící nákladní auto s dětmi německých uprchlíků.[4] Němcům se podařilo zcela obklíčiti objekt parní pily a jmenovaní občané, kteří za pilu ustoupili, byli nuceni vzdáti další odpor. Po přestřelce byla Němci, kteří mezitím zcela ovládli situaci, prohledána všechna okolní stavení. Ukrytí civilisté byli vyvedeni na křižovatku. Při tomto prohledávání vrhl jeden německý vojín okénkem do sklepa obytné budovy paní Marie Novotné ruční granát. Jen díky tomu, že ve sklepě ukrytí stáli na schodišti, nevyžádal si tento akt zběsilé zuřivosti žádných obětí na životech. Němci nato vypálili pancéřovou pěst na sovětskou vlajku, která vlála na budově paní Novotné a budovu značně poškodili. Ve sklepě této budovy byla ukryta majitelka paní Novotná s větším počtem malých dětí a několika muži. Děti byly ve sklepě drženy pod dohledem ozbrojené německé hlídky. Část dětí byla shromážděna na silnici před budovou. Díky statečnému a nebojácnému postoji paní Marie Novotné bylo možno odvésti tyto děti do lazaretu, odkud si je pak odvezli jejich rodiče. Doleji v domku p. Švejda pod pilou byl ručními granáty demolován byt a podkroví pana Novotného, člena revolučního národního výboru, zraněna jeho paní. Ve sklepě ukrytá rodina pana Švejda byla poraněna ručním granátem (paní Švejdová do obličeje a dcerka do ruky). Tito zranění byli léčeni pak v bývalém vojenském lazaretu na českém oddělení, kam byl převezen i jeden raněný z Rataj, kterému tu byla amputována noha.

              Při přestřelce byli usmrceni 3 příslušníci Rudé armády, z nichž jeden byl bestiálně dobit německým zvrhlíkem polní lopatkou. Z civilistů byli při přestřelce zastřeleni František Němec z Podhoří, František Jedlička z Dobronic a Josef Kozojed z Řepče. Po objevení skupiny, která ustoupila za pilu a ukryla se pak v podpilí, byl zastřelen v pilinách ukrytý František Šerhan z Opařan.[5]

            Se všemi, kteří byli vyvedeni z úkrytů, bylo hrubě nakládáno, byli kopáni, políčkováni, tlučeni pažbami zbraní a ručními granáty. Po vyvedení skupiny z podpilí bylo započato s výslechem. Šlo o zjištění, kdo dal pokyn k nošení potravin pro jednotku Rudé armády na tehdejší obecní úřad, kdo fotografoval, kdo střílel atd. Praporčíku Tomáškovi bylo kladeno za vinu, že sám vrhl ruční granát na zmíněné německé auto. Při tomto výslechu byl praporčík Tomášek týrán jednak proto, že byl ve stejnokroji československého četnictva a byl označen bílou páskou jako člen revolučního národního výboru, jednak proto, že neprozradil nikoho z těch, kteří měli býti vyšetřováním zjištěni. Po bezvýsledném výslechu, který trval asi 20 minut, bylo z přítomných vybráno asi sedm osob jako rukojmí. Byli to: Josef Tomášek, Jan Novotný, Jaroslav Bárta, Čestmír Bezecny, Jindřich Tůša, všichni z Opařan, dále Fr. Votava z Podboří a Pavlát ze Stádlce. Tito rukojmí byli neznámým německým podplukovníkem, zřejmě velitelem tohoto úseku odsouzeni k smrti zastřelením a to tak, že rozsudek bude urychleně, 15 minut po vyhlášení vykonán. Odůvodnění rozsudku znělo: „My (německé jednotky) máme zaručeno, že budeme až po město Tábor odzbrojováni americkými jednotkami. Vy jste nás spolu s jednotkou Rudé armády napadli jako partyzáni, a proto Vás odsuzuji k smrti zastřelením, rozsudek bude vykonán po uplynutí 15 minut.“

            Takto k smrti odsouzení byli odvezeni zpět na pilu a rozkázáno jim usednout na prkna. Němečtí vojíni strhli pak z odsouzených kabáty a z praporčíka Tomáška blůzu stejnokroje. Pak byly odsouzencům sebrány všechny cenné věci a současně jim bylo nařízeno, aby si opatřili náčiní k vykopání hrobů.[6] Než mohlo být s kopáním započato, byli odsouzení vyvedeni opět na křižovatku a tam zařazeni mezi ostatní 24 rukojmí. To se stalo na zákrok MUDr. Evžena Kajzermana, obvodního lékaře ze Stádlce, který přečetl zesilovačem německým jednotkám ultimatum Rudé armády. Mimo jiné se v tomto ultimatu stanovilo, že bude celá silnice Tábor – Písek vzata pod palbu kaťuší, bude-li zastřelen jediný český občan. Toto ultimatum zastrašilo Němce natolik, že neprovedli již vyhlášený rozsudek.

            Z rukojmí byl vybrán strážmistr Josef Pípal, který spolu s hlídkou německé armády a obecním bubeníkem Farou prošli obcí a varovali občanstvo, aby nepodnikalo nic proti německým jednotkám. V opačném případě měli býti postříleni všichni rukojmí. Praporčík Tomášek byl stanoven osobně zodpovědným za dodržení tohoto ustanovení!

            [ .  .  . ][7]

            Jakkoliv byla situace pro všechny beznadějná, zachovali všichni odsouzení i rukojmí klid a rozvahu a dokumentovali tak své statečné vlastenecké cítění. Po dohodě velitele lazaretu plukovníka Eckera a velitele jednotky Rudé armády, která byla posádkou ve Stádlci, byli rukojmí dne 10. května 1945 večer ve 21 hodin propuštěni. Praporčík Tomášek a Jan Novotný odešli ihned k odbornému učiteli Oldřichu Duškovi, v jeho domě byly ukryty jejich rodiny. Zde jim bylo podáno první občerstvení a zde přečkali noc.

            11. květen.

            Ráno ve 3 hodiny 11. května byly Opařany obsazeny celé jednotkami Rudé armády. Byly to poslední boje na našem území. Podle hlášení londýnského rozhlasu z téhož dne byly Opařany jednou z posledních osvobozených obcí na celém území naší republiky.

 

Okresní archiv Tábora, PAMĚTNÍ KNIHA

OBCE OPAŘANY I (1925 – 1953), s. 109 - 117

[1]  Ilegální schůze RNV se konaly v zadním pokoji hostince u Kovářů a v dílně truhláře Josefa Diarta. Členy RNV byli: V. Kovář, J. Vrchota, J. Tomášek, J. Blažek, F. Havlík, O. Dušek, J. Diart, J. Dvořák, K. Záverský, J. Bartůněk, B. Procházka, J. Novotný, F. Kortan, F. Erban.

[2]  To se stalo 8. května odpoledne. V 16.15 hodin přijel do Bechyně obrněný vůz vládního vojska z Písku. Obyvatelstvo je vřele přivítalo. Vojáci ihned po příjezdu zaujali v parku před radnicí bojové postavení. Při odjišťování zbraně vyšla jednomu z nich rána, načež Němci zahájili ze zámeckého vchodu palbu. Při přestřelce byl jeden vládní voják raněn, na straně Němců jeden zabit a několik raněno. Z místních občanů byl těžce raněn učitel J. Kovářík, který při převozu do nemocnice v Opařanech zemřel. Někteří pamětníci uvádějí, že do Bechyně přijely dva vozy vládního vojska obsazené 20 muži. V ostatních skutečnostech se většinou shodují. – Podle svědectví B.Vlny, bývalého ředitele školy, Fr. Šobra, hlídače Jitexu aj. Smrže, zaměstnance MNV v Bechyni. Některé podrobnosti viz též OA Tábor, Pamětní kniha města Bechyně II, s. 248 n.

[3]  Některé pozdější články v regionálním tisku, které se zabývaly událostmi v Opařanech, se poněkud od tohoto podání odlišují, ale nedocilují úrovně tohoto přímého svědectví. Dobrou úroveň má ještě vzpomínka Anny Procházkové z Tábora, která v květnu 1945 stenografovala pro potřeby RNV rádiové zprávy. Od kronikářského záznamu se např. liší údajem o počtu sovětské hlídky. Uvádí, že to byli zpočátku 2 sovětští vojáci, k nim pak přibyli ještě 2 další. – A. Procházková, Tak u nás končila válka, Jihočeská pravda V. 1957.

[4] A. Procházková v c. čl. poněkud zjemňuje celou událost, když píše „V největší palbě se vztyčil mladý staršina a granátem vyřadil vůz, na kterém střílel německý kulomet“.

[5]  Dále byli zastřeleni tři Němci, jeden z nich byl odnesen do márnice Zemského ústavu a dva pohřbeni v rohu sokolského cvičiště. A. Procházková o této přestřelce uvádí: „V katru pily zastřelili Němci ranou do týla starého Šerhanta… Na křižovatce postřelili Františka Kozojeda, mladého chlapce s puškou v ruce. František Němec přikrýval svým mrtvým tělem pušku, kterou se snažil zahrabat do země, když mu patrně došly náboje. Uprostřed zahrady položil život Josef Jedlička. Truchlivá bilance na naší straně – osm mrtvých.“

[6]  A. Procházková k tomu uvádí zajímavou podrobnost, která nepřímo potvrzuje kronikářský záznam o tom, že granátem byl nechtěně zasažen vůz s německými dětmi. V c.čl. píše: „Postupující rojnice pročesala obec a sehnala všechny chlapce ke zdi Matějovy kolny k odstřelení. Z vozu, který vyřadil Rus dobře mířeným granátem, tahala německá žena mrtvé. Když viděla, že se chystá poprava, skočila k popravčímu a rvala mu z ruky samopal, dožadujíc se práva, aby sama mohla postřílet naše lidi.“

[7]  a) Opakovaná zmínka o přestřelce a obětech.

...........................................

O autorovi: pecka.jpgprof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc. (17. 3. 1936 - 31. 12. 1998)

Narodil se v Českých Budějovicích - Suchém Vrbném. V roce 1955 absolvoval Pedagogickou školu Zdeňka Nejedlého v Českých Budějovicích a v roce 1965 Filozofickou fakultu UK v Praze, obor české dějiny a pomocné vědy historické. 

Po studiích pracoval jako učitel, archivář a jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Po okupaci v roce 1968, kterou odsoudil, ještě krátce pracoval jako historik v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.  V 70. a 80. letech však nemohl ve svém oboru realizovat, mohl pracovat pouze v dělnických profesích, ač byl fyzicky viditelně handicapovaný. Ke svému oboru se mohl vrátit až v roce 1990, kdy spolu s Vilémem Prečanem zakládal Ústav pro soudobé dějiny a vrátil se ke své milované historii. Stál u zrodu rozsáhlé monumentální edice Prameny k dějinám československé krize, je autorem mnoha publikací, například Na demarkační čáře - americká armáda v Čechách v roce 1945. V roce 1997 byla Jindřichu Peckovi udělena Cena Akademie věd ČR.

Autor: 
prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc.
Zdroj: 
Konec války v jížních Čechách - Kronikářské zápisy z období ledna až května 1945, České Budějovice 1970