Jindřich Pecka: Osvobození Bernartic (Písecko), kronika obce 1945

9. 5. 2020

1945, 5. - 12. května. Bernartice.

Ohlas pražského povstání, vznik NV, přítomnost vojenské skupiny Bernard z Písku, odzbrojení německých jednotek a bojové střetnutí, příchod vojsk generála Khuse, osvobození a tryzna za padlé. Události zapsal v období od 1. září 1946 do 26. srpna 1947 Antonín Kouba, učitel v Bernarticích.

              

            5. května – sobota.

            Byl deštivý den. Z Písku přijížděli lidé a vypravovali o Američanech a přicházeli již se stužkami v národních barvách, jež měli na klopách kabátů.[1]

            Pražský rozhlas toho dne mnoho již napovídal. Německo – české hlášení již nebylo zcela dodržováno a hlasatelé hlásili často jen česky.

            Poslední zprávy České tiskové kanceláře svou nervositou, kterou projevil hlasatel, napověděly, že veliké události visí ve vzduchu. Hlasatel hovořil tak rychle, že mu sotva bylo rozuměti. Zprávy trvaly od 12.30 hodin asi do 12.40 hodin. Byl to nepřetržitý, rychlý proud řeči, za něhož si posluchači hlasitě již říkali, že nyní něco nastane. Ihned, jak hlasatel skončil zprávy, pokračoval: „Voláme českou policii, české četnictvo, aby se dostavili do českého rozhlasu! Vezměte zbraně? V budově se střílí.

            Prosíme českou policii, české četnictvo, aby se dostavilo do českého rozhlasu. Jsou zde stříleni čeští lidé!“[2]

                Celým národem projela jiskra revoluce, již zahájila Praha svým povstáním. Lidé horečně sledovali zprávy rozhlasu. Vlna radostného pohnutí se v každém projevila. S radostnými pocity a slzami v očích sledovali lidé zprávy o vítězství Prahy a s bolestí poslouchali neúspěchy.

            Rozhlas se časem odmlčel a pak opět přinášel zprávy o průběhu pražské revoluce. České vlastenecké a bojové písně byly vysílány mezi hlášením. „Byli jsme a budem“ vlévalo sílu národu a nejvíce a nejčastěji se ozýval Kmochův pochod „Lví silou, vzletem sokolím“, tak dlouho potlačený a nyní vlévající pocity nadšení. Jak působil! Kmoch promluvil k národu svou písní!

            Asi za půl hodiny až hodinu projelo Bernarticemi obrněné auto německé, snad z Tábora. Obhlíželo situaci v kraji, dojelo k Bílině a vrátilo se. Vojáci stáli v autu, připraveni ke střelbě ze samopalů.

            Bernarticemi projíždějí stále německá vozidla směrem k Písku.

            Rozhlas vyzývá železničáře, vojenské osoby, vysokoškoláky a všechen lid k akcím. Oznamuje, že od 14 hodin tohoto dne působí v Praze československé vojenské velitelství.

 

Československé! Vždyť se nechce uším věřit, že my, přišlápnutý národ až ke dnu, zase slyšíme z našeho rozhlasu naše slova!

            Národní výbor.

            Toho dne se poprvé sešly veřejně Národní výbory, tvořené potají koncem okupace, v posledních dnech dubnových. Byly tvořeny kolem starosty Štěpána Bartůňka a kolem odborného učitele Františka Hodíka.

            Všichni členové navzájem o sobě nevěděli a rovněž jeden výbor nevěděl zcela přesně o druhém. Mnozí občané byli na seznamech obou národních výborů. Tato okolnost byla způsobena tím, že gestapo posílalo do vsí provokatéry, kteří zorganizovali národní výbor, a pak jej dali zatknout. Jak bylo později zjištěno i z výslechů gestapáků, chtěli táborští gestapáci připraviti ještě v posledních dnech, 19. května, Bernarticím krvavou lázeň tím, že vyslali svého provokatéra, snad jménem Volfa, který skutečně v Bernarticích byl, aby zde připravil půdu. Události se pak řítily tak rychle, že k tomu již nedošlo.[3]

            Odpoledne se sešel národní výbor za vedení Štěpána Bartůňka u lékaře MUDr. Jana Kořenského v Milevské ulici číslo 185. Členové vykonali slib a ujednali si, že se vynasnaží, aby konečné události v Bernarticích prošly klidně a svorně. Před večerem se sešli na radnici. Určili zavírací hodiny v hostincích na 21. hodinu. Strážmistr Jan Herink tyto hostince obešel.

            Bylo usneseno zjednati jasno s německou posádkou SS, která ještě byla v Bernarticích. Štěpán Bartůněk jako starosta a MUDr. Jan Kořenský jako tlumočník se večer dostavili do hostince u Pichlů na náměstí v čísle 99, kde byl velitel Němců. Dali si ho hostinským k sobě zavolat a otázali se ho, zda s ním mohou mluvit jako muž s mužem. Když souhlasil, informovali ho o pražské revoluci a sdělili mu, že Národnímu výboru jde o to, aby nedošlo k potyčkám a že navrhuje, aby byly postaveny k hlídkám německým také české hlídky a aby tyto nic nepodnikaly bez jeho a našeho vědomí.

            Toto vše bylo provedeno a po náměstí chodily ozbrojené hlídky německé a naše.

            Oba delegáti národního výboru byli v hostinci až do půlnoci, kdy se svolením německého velitele si poslechli české zprávy z Londýna. Pak je přeložili veliteli.

            Až tam dospělo Německo, že povstávající český národ poslouchá zakázané zprávy za přítomnosti německých vojáků!

            Hlídky fungovaly celou noc, Naše byly označeny páskami na rukávech.

6. květen – neděle.

            Celou noc lidé poslouchali rozhlas o bojích pražského lidu. Úzkost nad osudem Prahy byla veliká, protože byly vysílány četné nepříznivé zprávy. Německé nápisy byly zamazávány.

            Z Plzně se ozval československý hlasatel a oznamoval osvobození Plzně americkým vojskem. Americká fronta se přibližovala a na minuty každý počítal, kdy už mohou se dostati do Prahy na pomoc proti Němcům.

            Toho dne oznámil Národní výbor kolem učitele Františka Hodíka, že v zájmu svornosti a ukázněného postupu ve velikých dějinných chvílích se likviduje a vybídl své členy, aby se řídili příkazy ustanoveného národního výboru u MUDr. Jana Kořenského.

            V tyto dny byli představitelé obce i muži ve stálé pohotovosti, neboť se čekalo že mohou přijíti rozkazy rázu vojenského a každý byl připraven.

            Toho dne před večerem odjelo nákladní auto Miloslava Hrubanta do Písku, obsazené mladými muži a chlapci a večer přivezli z Písku pušky a ruční granáty, jež přinesli na radnici a chystali se odzbrojit místní posádku SS. Protože bylo známo stanovisko velitele SS, že zbraně nevydají, bylo jim v tomto úmyslu zabráněno, i když bylo všeobecně připomenuto, že k jejich odhodlání je vede nenávist k Němcům.

            Až do rána proběhla noc celkem klidně. Hlídky konaly službu a nic zvláštního se nepřihodilo, i když chvíle byly napjaté a vzrušené.

            Toho dne v neděli byly poprvé vyvěšeny československé vlajky.

 

7. květen – pondělí.

            Toho dne ráno nebylo domu, kde by vlajka nebyla. Již v neděli začaly incidenty, kdy vlajky byly strhávány těm, o nichž nebylo dobré mínění v ohledu národnostním.

            Před polednem se dostavil na četnickou stanici velitel německé jednotky SS, zde ubytované, a prohlásil, že v poledne odjíždí s posádkou přes Bechyni do Sudoměřic. Rozloučil se, poděkoval za ubytování a předal 17 osobních a nákladních aut, jež jako téměř jízdy neschopných, nechali na náměstí. V klidu jednotka odjela.

            Nový národní výbor.

            Na radnici se sešli občané, svolaní Josefem Zouzalíkem, úředníkem místní soběslavské spořitelny, který podle instrukcí, jež dostal od Svazu důstojníků, sestavil konečný Národní výbor, utvořený vesměs z členů obou výborů předešlých.

            Bylo vydáno toto provolání k občanstvu, jež bylo strážníkem Herinkem vybudováno a občanstvem potleskem přijato:

            [ .  .  . ] [4]

            Národní výbor v Bernarticích, ustavený 7. května 1945 ve smyslu nařízení vlády Československé republiky v Košicích, jehož seznam je uveřejněn, prohlašuje veškerému obyvatelstvu v Bernarticích:

Veškerou zodpovědnost za klid a pořádek vybízíme všechno zdejší obyvatelstvo, aby za každých okolností zachovalo naprostý klid a pořádek.

Udržení klidu a pořádku se ujímá se vší rozhodností branná moc a bezpečnostní orgány.

Osobní bezpečnost všech občanů v místě jakékoli národnosti, stavu i minulosti musí být za všech okolností zachována.

Každý jednotlivec, který se proviní proti příkazu Národního výboru a poruší svou činností klid a pořádek, bude přísně stíhán.

 

 „Občané,

            prožíváme nejslavnější chvíle světových dějin a dějin našeho národa. Jsme přesvědčeni, že jste si toho všichni vědomi a zachováte se zvláště dnes jako ukáznění Češi, jak jste to odkazovali po celou dobu nepřátelské okupace.“

            [ .  .  . ] [5]

                Národní výbor se sešel v zasedací síni k řádnému zasedání. Byla to slavností chvíle, tak dlouho očekávaná.

            Zasedání zahájil tvůrce tohoto národního výboru Josef Zouzalík. Byla provedena volba předsedy a zvolen jednomyslně odborný učitel František Hodík, vzdělaný člověk, rázný a nesmlouvavý vlastenec. Místopředsedou byl zvolen Josef Tomek, vedoucí prodejny Baťa, oblíbený pro svou veselou povahu, pravé vlastenectví a rozvážnost. Členka Národního výboru MUDr. Vlasta Di Lottiová – Kálalová se dostavila v národním kroji.

            Při národním výboru byl sestaven sbor důstojníků a poddůstojníků v záloze, kteří pod vedením nadporučíka v záloze Josefa Zouzalíka obstarávali strážní službu.

            Muži konali nyní i ve dne strážní službu, jak v obci samé, tak i v lesích u Zběšic, kde bylo zanecháno mnoho vojenského materiálu.

            Přišly telefonické zprávy, že americké vojsko, které bylo v Písku, se vydalo na cestu směrem k Bernarticům. Občanstvo, mládež v krojích, vše očekávalo zprávy a připravovalo se k uvítání.

            Ponurá nálada způsobená těžkými boji v Praze a těžkými jejími zkouškami byla změněna. Ráno toho dne, kdy Praha byla silně bombardována i v Bernarticích bylo slyšeti .  .  .výbuchy a neustále hřmění, jež bylo tak silné, že se okna třásla.

            Zoufale se sledoval boj Prahy. A nyní za krásného jarního odpoledne, bylo tolik štěstí v Bernarticích. Přípravy k uvítání byly dokončovány. Na rohu náměstí a Písecké ulice byla stavěna slavobrána. Projíždějící kolony německé zdánlivě netečně přihlížely k radosti našeho národa.

            Avšak Američané nejeli a místo toho přišly zlé zprávy, jak na Voticku a v Sedlci němečtí SS pobili muže, jak zahnali lid do školy a zapálili ji. Směsice pocitů byla zahnána nastalou tmou, lid se rozešel a jen hlídky a národní výbor zůstal po celou noc v práci.

            Přicházely různé poplašné zprávy, že Němci v obcích se vydávali za naše posly, vyvedli muže za obec a tam je zničili. Vzrušená doba byla tedy semeništěm vzrušených zpráv, někdy skutečných, někdy fantastických a tak Národní výbor s příslušníky strážního sboru pečoval o klid.

            Četní byli odhodláni jeti Praze ku pomoci, ale po uvážení možností od toho upustili. 3 zaměstnanci na těžbě pryskyřice vyjeli na motocyklu ku Praze a na cestě byli zastřeleni…

Ladislav Handrejch, narozený 6. srpna 1920 v Sepekově, Vladislav Mikota, narozený 21. března 1923 v Sepekově a Bohumil Šourek, vedoucí těžby, narozený 5. března 1919 v Nepoměřicích u Kutné Hory, vyjeli z bernartické fary, kde měli kancelář, 7. května o 17. hodině směrem k Písku. Jeli na motocyklu tři.

            Byli poznáni 10. května v dobříšských lesích již jako mrtví. Jejich mrtvoly byly zohaveny a poznáni byli jenom podle osobních dokladů. Byli zatím pohřbeni v Bráníku a později převezeni do Sepekova na hřbitov, kde jsou pohřbeni  všichni tři ve společném hrobě.

      Nápis na pomníku zní:

      „Poutníku, zvěstuj všem, že my tu mrtví ležíme,

      jak láska k vlasti kázala nám!“

      [ .  .  . ] [6]

 

8. květen – úterý.

            Toho dne bylo krásné slunné počasí. Ráno opět slyšet dunění, jež pochází hlavně z bojů o Prahu. Lidé po celou noc byli u rozhlasových přijímačů a sledovali situaci v Praze.

            Členové národního výboru a strážní sbor po celou noc byli v pohotovosti. Tuto noc měli hlavně co činiti s místními uprchlíky, kteří se obávali o svoji bezpečnost, protože lid byl již rozjitřený a řekl uprchlíkům mnohdy své pocity k nim. Neustále chodily – hlavně ženy na radnici a žádaly ochranu. Ke střetnutí nedocházelo, a tak noc proběhla celkem klidně. Ráno nebyly proudy německých kolon příliš silné. Dopoledne několikráte kroužily na Bernarticemi dvě americké stíhačky a opětovaly mávání obyvatelstva, shromážděného na náměstí a v ulicích.

            Lidé konali jen nejnutnější práce a věnovali se sledování rozhlasových zpráv a strážní službě.

            Před 12. hodinou znenadání přijelo malé pancéřové auto s vojáky v československých uniformách, s přilbami, na nichž byly .  .  .  trikolory a pěticípé hvězdy. Za nimi 2 nákladní auta s vojáky v uniformách i s civilisty. Na náměstí vzniklo radostné překvapení. Poprvé zase naše vojsko! A přijíždí z Písku – z kraje již osvobozeného! Přijíždí k nám tak samozřejmě – na území, jehož zde budeme brzy pány.

            Nastalo radostné vítání, přátelský pohovor o tom, jak v Písku vypadá situace a za chvíli bylo náměstí plné občanů.

            Motorisovaný přepadový oddíl měl jméno „Bernard“ a přijelo do Bernartic asi 60 jeho příslušníků pod vedením majora Vladimíra Bělohlávka, dvou poručíků a jednoho podporučíka.[7]

            Oddíl se rozjel jednak těsně po silnicích u Bernartic, jednak po okolních vesnicích na obhlídku až do Zběšiček.

            Část zůstala na náměstí a začala odzbrojovat projíždějící kolony. Někteří Němci ochotně, jiní neradi dali se odzbrojit. Ihned na počátku akce jedna kolona projela a na autech všichni vojáci měli na vojáky i občany namířené zbraně, jen, jen spustit střelbu. Potom však byl průběh odzbrojování celkem normální. V okolí Bernartic  bylo několik výstřelů, které vznikly v krátké přestřelce s uprchlíky.

            V Praze vrcholil boj. Praha volala o pomoc a byla si vědoma, že celý český národ musí být nápomocen. Plamenné výzvy, aby každý na svém místě, ať je to kdekoli, proti Němcům bojoval, nemohly zůstat a také nezůstaly bez odezvy.

            Bylo by možné, aby se muži zbraně schopní a zbraní povinní pouze dívali na to, jak českoslovenští vojáci do Bernartic vyslaní zde provádějí odzbrojovací akce a sami zůstali nečinně doma? Bylo by možné, aby za to, že tolik let trpělo v porobě a že Bernartice byly tolik nepřáteli v heydrichiádě postiženy[8], se nesnažil každý kdo mohl a byl povinen se jakkoli účastniti posledních zápasů o svobodu? Jakkoli byl až doposud lid jen s krajním vypětím vedoucích obce držen v poměrném klidu, nyní zde byla jiskra, která dávala možnost přiložiti ruku k dílu.

            Nic nebylo platné, že vojáci strážního oddílu píseckého a členové národního výboru i četnictvo se snažilo aspoň ženy, děti a staré lidi odvésti z náměstí, aby se tam nehromadily zástupy. Revoluční duch ovládl toho dne. Lid se k odzbrojujícím vojákům připojil, získával zbraně, hromadil je, třídil, dále k Písku posílal, i transporty vedl k Písku.

            Naši vojáci se rozjížděli po okolí s píseckými vojíny a odzbrojovali Němce. Nebylo to vždy snadné a velmi často spojeno se sázkou života nebo smrti. Až v Opařanech byli mnozí.

            V domě Miloslava Hrubanta na táborském konci obce a v domě Františka Staňka na píseckém konci obce byly zřízeny telefonní hlídky. Národní výbor se přesunul na četnickou stanici a byl spojen s opařanskou četnickou stanicí.

            Naše vojsko bylo označeno páskami na rukávech, aby se lišilo od civilistů, tak jak dával pokyny československý rozhlas[9]

            Co chvíli jel některý bernartický voják s transportem zajatých Němců směrem k Písku. Transport nesl v čele bílý prapor.

            Byli přiváděni i podezřelí Němci, v uniformě nebo v civilu a vyslýcháni. Kolem poledne byli přivedeni tři gestapáci, jeden z nich v uniformě velitele táborského „Sicherheitsdienstu“, tj. zajišťovací služby, jež byla součásti gestapa[10] a byli vyslechnuti v radnici.

Zároveň přijelo četnické auto z Písku pod velením štábního kapitána Votruby. Všude panoval veliký ruch. Lid se dostal do radnice a při vzpomínce na mučení bernartických popravených si vyřídili účet s gestapáky, jež si pak četnictvo odvezlo do Písku.

            Celá obec byla po všech těchto psychologických momentech vzrušena. Mnoho lidí i z okolních obcí zde bylo přítomno.

            Odpoledne přišlo telefonické volání z Bechyně o pomoc. Velitel major Bělohlávek se rozhodl vyjeti.

Střílelo se tam.

            Na dvou autech vyjeli jednak písečtí vojáci, jednak bernartičtí dobrovolníci. Jeli směrem k Bechyni[11]

            Zatím situace se stupňovala a po prohlášení velitele majora Bělohlávka, že písečtí vojáci se stáhnou na noc do Písku, rozhodl se bernartický strážní sbor při Národním výboru, že pro noc sestaví zesílenou strážní službu, která bude dbáti o pořádek a bezpečnost v obci.

            Spojky svolaly muže – vojáky, kteří byli shromážděni na náměstí, pokud se neúčastnili jinde odzbrojovacích akcí. I sousední obce byly telefonicky zavolány o pomoc na noc, jelikož bernartická křižovatka byla silně frekventovaná. Mužstvo bylo ozbrojováno na četnické stanici a poučováno, aby konalo službu strážní a nevyvolalo proti přesile boj.

            V těchto chvílích kroužila nad Bernarticemi dvě letadla a ve větší vzdálenosti třetí letadlo. Doprovázela silnou kolonu letců a jednotek SS.

            Před ní vraceli se někteří bernartičtí vojíni od Opařan8) a cestou na ni upozorňovali. V tom v 17.55 hodin se sneslo německé letadlo nízko nad náměstí. Mnozí mu mávali pokládajíce ho za letadlo naše. Letadlo spustilo najednou palbu z kulometu. Po několika kruzích však spadlo u Bojnic. V témže okamžiku padly výstřely před domem MUDr. Kálalové. Čelo kolony dorazilo do Bernartic, vojáci seskočili s motocyklů a aut, zaujali bojová postavení, někteří vběhli do dvorů a do zahrad a jiní postoupili s jedoucí kolonou až na písecký konec Bernartic, kde kolona zastavila. Z přilehlých ulic nebo domů byli vojáci němečtí na autech koseni palbou. Hned po zahájení palby byl hlášen první raněný – Josef Tomek, vedoucí prodejny Baťa, který vběhl do dveří radnice, připraven odtud ke střelbě. Byl zasažen ranou z kulometu z letadla, kterou dostal do plic. Byl ihned ošetřen přítomným lékařem MUDr. Janem Kořenským. Zároveň byl raněn písecký voják odraženou střelou do hlavy.

            Palba ze všech stran se ihned rozvinula. Zvláště radnice byla silně ostřelována letadly.

            Němci se rozběhli do domů, dvorů a zahrad a měli Bernartice obklíčené. Z náměstí, kde měli zaujatá bojová postavení brali útokem radnici.

            Na radnici se dostavil poručík píseckého oddílu „Bernard“ a oznamoval velikou přesilu a obklíčení obce. Byla vykonána rychlá porada, co činiti, když se boj vyvinul v obci. Byly vzaty v těchto zlomcích vteřin v úvahu vyhlídky české strany v pokračování v boji a spolu s přítomnými členy Národního výboru a místního strážního sboru. Dohodnuto vzdáti boj, aby bylo zabráněno nejhorším represáliím od Němců.

            Od učitele Antonína Štědrého, který bydlí v radnici v prvním poschodí, bylo vzato bílé prostěradlo a bylo vyvěšeno za silné palby do něho a oken četnické stanice. Z okna zavlál bílý prapor, ale palba neustala, naopak byl terčem další zběsilé palby.

            Do radnice vnikli Němci a se slovy „Alles heraus!“, tj. „Všechno ven!“ obsadilo místnosti nepřístupni jakémukoli slovu z české strany, zajali přítomné členy Národního výboru a bernartické vojáky, kteří se připravovali pro strážní službu.

            To už vojáci před dveřmi radnice vyběhnuvší občany řadili ke zdi radnice. Ani lékaře nenechali pokračovati v ošetření. Když celý proud z radnice byl vyveden z budovy, rozbil rozzuřený voják psací stroj a rádio na četnické stanici i na obecním úřadě tím, že s nimi hodil o zem a šlapal po nich. Zatím mu z proudu část se skryla v protileteckém krytu radnice, kde bylo již mnoho občanů, žen i dětí z náměstí, když se při vzniklé střelbě zde narychlo ukryli.

            Zajaté lidi u radnice, v počtu asi 25, vedli podél jedoucí kolony aut se zdviženými pažemi za můstek k rybníku Pilnému, kde jim poručili sestoupit na louku vlevo od silnice ke Křenovicům a voják s kulometem, jenž si připravil na patník, se připravoval ke střelbě do zajatých. Seřazení stáli jako sochy, připraveni na smrt a v duchu se loučili se životem. Nikdo z nich nezanaříkal.

            V tom se objevil u kulometu důstojník – letec, který nařídil vojákovi, aby nestřílel. Voják zřejmě nerad poslechl. Důstojník jim poručil, aby z louky sestoupili na silnici. Tam seděl velitel kolony, pravděpodobně plukovník von Graf, s vysokým vyznamenáním. V tom z lesů kolem rybníka Pilného začala na kolonu střelba partyzánů. Naši zajatí museli obstoupit důstojnické auto a chrániti je svými těly.[12] Kolona začala rovněž páliti k lesu, i letadlo tam vrhlo bombu. Po chvíli dal letecký důstojník pokyn k zastavení palby, i když se z lesa stále střílelo. Pak poručil důstojník zajatým, aby stáli na silnici tak dlouho, dokud poslední vůz kolony neodjede. Sám také zůstal stát. Projíždějící vozy jim nadávaly a hrozily puškami. Poté se zajatí rozešli.

            Lidé v nastalé palbě začali prožívat hrůzné chvíle a co občan, to řada strašných zážitků, když zuřící Němci se dostali do odvetné akce, na niž byli po celou válku zvyklí.

            Vojáci zběsile stříleli po každém, koho spatřili. Část veliké kolony projela a jela dále k Písku, část v počtu asi 50 až 80 obsazených nákladních aut i jiných vozů se zastavila a prováděla odvetu. Lidé se ukryli ve sklepích a část se jich rozběhla do polí směrem k okolním vesnicím. Letadla však bez milosti střílela po každém. Dobytek ve stájích byl zutrhaný a celá obec byla obrazem spouště a s velikou otázkou, zda Němci nevezmou dům od domu a neučiní z Bernartic jediné zbořeniště.

            Před večerem, v dobu, kdy byla střelba v obci v proudu, se vracela kolona Bernartických a Píseckých od Bechyně. Tam už nedorazila, protože spojka před Bechyní je vrátila pro marnost zásahu proti přesile.

            Auta zastavila na silnici na Ovčíně a pod vedením majora Bělohlávka se rozvinula v radnici, s úkolem zjistit situaci v obci a pokud možno dostati se dovnitř. Na svazích vrchu Posvátného, jižně od obce ve vzdálenosti 100 až 300 metrů od prvních stavení, se stali dobrým terčem četných kulometných hnízd Němců, kteří měli přilehlé zahrady obsazeny. Tehdy bylo jaro suché a obilí bylo ještě malé, takže možnost krytí byla malá. Naši pálili do posledních možností, a když už některým střelivo došlo, byli nuceni zůstat ležet. Zatím kolem lomu od západního konce města se dostal na Posvátný vršek německý tank, který několik českých vojáků, kteří již pro nedostatek střeliva nemohli střílet a vzdali se, z blízkosti nemilosrdně postřílel.

            Uprchlíci byli pokud možno nápomocni střílejícím Němcům. I německé ženy jim pomáhaly a na zahradě Fučíkově (na náměstí) ukázaly Němcům, že pod krytem studny je schován v uniformě legionář Jiří Urban, kterého zblízka pak zastřelili. S ním byla ve studni Marie Tomková, žena velitele Tomka. Po jeho skolení chtěli i ji zastřeliti, ale ta duchapřítomně jim německy řekla, že je matkou dítěte a že německý důstojník, jehož jmenovala a jenž u nich před časem bydlel, by ji jistě nenechal zastřelit. Po těch slovech ji nechali.

            S nastávajícím šarmem byly již Bernartice zahaleny kouřem vypuknuvších požárů, jež vznikly střelbou letadel nebo minometů od Křenovic.

U Krzáků v čísle 124, kde zápalná střela prorazila střechu a vznikl požár, jenž byl uhašen, avšak střecha prohořela. Oheň doutnal a hrozil rozšířením až do rána.

U Antonína Fučíka, strojníka, v čísle 52 na náměstí, kde vyhořelo od svržené zápalné bomby celé stavení, obytné i hospodářské, do základů.

U Rudolfa Herinka na náměstí číslo 51 vyhořelo obytné stavení a majitel sám byl raněn do ruky.

U Doubků v Týnské ulici číslo 230 shořela stodola a stáje, vozy a nářadí.

U Růženy Herinkové v Týnské ulici číslo 141 vyhořela kůlna, stodola a kus bydlícího stavení.

U Jana Buriana, autodopravce v Týnské ulici číslo 227 vyhořela garáž na nákladní auto.

            Před těmito požáry chytly na náměstí bedny od zboží před Tolingrovým obchodem. Požár se od nich nerozšířil.

            Konec represálií.

            Asi po dvou hodinách hrůzných zážitků každého jednotlivce skončila hlavní střelba. Jednotka, která se zde zastavila a provedla krvavou odvetu, odjela, avšak další kolony projížděly a střílely na obě strany dále.

            S nastávajícím šerem přijelo od Milevska auto, v němž bylo asi 5 osob z Tábora, mezi nimi dva četníci, z nichž jeden poručík, 1 – 2 hasičští činovníci a německý důstojník. Po zhlédnutí situace a výpovědí občanů na kraji obce si opatřili v domě číslo 224, jenž je krajní, bílé plátno s tyčí a jeli na náměstí s tímto praporem. Avšak bylo do nich prudce stříleno, takže rozstřílené auto nechali státi pod farou a šli směrem k radnici, kde se setkali s německým důstojníkem, jenž si dal vysvětliti příčinu střelby. K tomuto se dostavil i velitel bernartických uprchlíků, povoláním profesor a rovněž vysvětlil, že střelba začala z letadla.

            V tu dobu byla již jednotka na odchodu.

            Hasičstvo i občané zahájili hned hašení, avšak projíždějící jednotky střílely salvy i do požářišť i do občanů.

            Celé okolí bylo v jednom napětí a v obavách. Celé rodiny se stěhovaly do lesů a opouštěly příbytky.

            Z okolních pošt bylo telefonováno do okolních měst. V Písku zástupci čs. armády žádali velitele americké posádky, aby provedl zásah v Bernarticích, avšak tento odmítl, protože jemu vytčený úsek končil Vltavou a nemohl si dovoliti jej přestoupiti.

            Od Milevska přijela dvě nákladní auta s posilou, avšak množství vojska v Bernarticích bylo tak veliké, že odjela zpět.

            Zatím již nastala tma a střelba projíždějících kolon, jež nevěděly co se děje, neustávala. Proto na rohu radnice u státní silnice byly postaveny stráže, jež mávaly bílým praporem po celou noc a jednotkám, jež tudy jely, oznamovaly: „Alles in Ruhe! Weiter fahren!“ tj. „Vše je v klidu! Jeďte dále!“

            Protože elektrické světlo bylo porušeno, byl prapor uměle osvětlován.

            Celou noc i ráno byl prohledáván terén okolo Bernartic. Samotné Bernartice byly pusté, téměř liduprázdné, protože lidé z obce odešli jednak ve střelbě a těsně po ní a obávali se dalšího pokračování.

            [ .  .  . ][13]

Ráno 9. května byly Bernartice v žalostném stavu. Takřka vylidněné, všude trosky, sklo, střely, zbraně, dým po požárech.

            V Hlavní ulici od Tábora k Písku nebylo jediného domu, který by nebyl poškozen. Téměř všechna okna byla rozbita, stěny obydlí vně i uvnitř rozbité od střech, v četných bytech demolované zařízení po vybuchlých ručních granátech, škola bez jediného okna…, třídy rozbité, rámy oken roztříštěné. Všude hromady skla. Domy prázdné, na půdách četné nevybuchlé pancéřové pěsti a střechy jimi pobořené. Zejména dům MUDr. Di Lottiové číslo 5 byl poškozený, neboť na něj učinili několikrát útok, protože jednak byl zaplaven velikými spojeneckými prapory, jednak byl ze střechy i kolem střelbou hájen. Teprve rozkaz „Panzerfaust vor!“. . umlčel obránce.

            Ztráty Němců byly značné, protože první jednotky dostaly salvy od připravených střelců, zejména z řad píseckého oddílu. Počet mrtvých a raněných je možno jenom odhadnout, protože Němci si je ihned naložili a odvezli, ale odhady se shodují na několika desítkách ztrát.

            [ .  .  . ][14]

            Skupiny německých aut se zvětšovaly a jejich plynulost se zpomalovala. Tento den, ve středu, byla cesta z Tábora až k Písku takřka zatarasena. Vojsko vystupovalo z aut a místo čekání na vozech odhazovali zbraně do polí, granáty a pancéřové pěsti do rybníků. Četná auta zapalovali, jiná vrhli z příkopů kolem cest a zapalovali je. Při pohledu na státní silnici bylo vidět sloupy dýmu, četné ohně a bylo slyšet neustálé výstřely, palbu, výbuchy. Americká letadla kroužila nad těmito transporty. Jedno z nich přistálo blíže silnice k Opařanům a snad oznámilo celé koloně, že bude převzata Američany.

            Toho dne byl veškerý telefonní styk přerušen a styk s různými místy byl udržován jenom spojkami. Jedině byla v provozu linka do Milevska… Před večerem dorazila do Bernartic veliká spousta vojska. Zástupce velitele si zavolal představitele obce a tlumočníka, zeptal se na minulé události a byla smluvena oboustranná dohoda, že ani jedna ani druhá strana nepodnikne nic proti klidu.

            Poté si zavolal velící generál, který byl ubytován na náměstí u klempíře Martina Jírovce, číslo 22, když předtím odmítl ubytování ve vile dr. Synka, jež stojí osaměle. Žádal, aby mu bylo obstaráno ubytování mužstvu v počtu asi 10 000, dále aut a jiného materiálu. Pisatel kroniky s ním jednal. Byla tedy poslána výzva k okolním obcím, aby přidělené množství vojska přijaly.

            Velící generál, pravděpodobně podle počtu vojska velitel divize byl velmi nervózní. Jmenoval se generál Khuse. Nosil monokl a i v bytě u Jírovců pročítal se svým štábem instrukce o zajetí. Byl u něho ještě jeden či dva generálové. Nervózně hledal mapu, vinil svého pobočníka, že mu ji ztratil a zatím ji měl přikrytu svou čepicí.

Oznamoval svému štábu, že budou příštího dne zajati americkými leteckými důstojníky a přeli se o to, jaké mají uniformy. Nakonec si vyžádal, aby byla připravena veliká místnost asi pro 60 lidí a s vodou na navečer. Byla mu navržena radnice.

            [ .  .  . ][15]

            Radnice byla celá obsazena německými vojáky, kteří byli znaveni, znechuceni. Po celém schodišti, po chodbách i v místnostech leželi na zemi nikoli jenom prostí vojáci, ale hlavně důstojníci. Někteří byli opilí a disciplína již zmizela. Mnozí se hned vtírali k členům národního výboru, nabízeli kuřivo a samozřejmě do armády se dostali nevinně a za nic nemohli. Mnozí se snažili mluvit česky. Navečer se sešli důstojníci všech zbraní, hlavně vyšší důstojníci. Zaplnili zasedací síň. Přicházeli uštvaní, jiní však neustále vyšnoření. Zvláště mladí důstojníci vrhali nenávistné pohledy po několika členech národního výboru, kteří měli noční službu. Poté přišlo 4 – 5 generálů. V zasedací síni k nim měl jeden generál – nikoli generál Khuse – proslov, který se patrně týkal skončení války pro ně a způsobu dosažení zajetí. Protože všude po zemi leželi důstojníci a vojáci, nebylo možno řeč vyslechnout.

            Po poradě se rozešli. Všichni činili dojem spokojenosti, ježto očekávali zajetí americké.

            Avšak během noci a hlavně k ránu a ráno nastaly mezi vojskem určité pochyby, jež se zračily v neklidu. Celou noc zase pálili vojáci na náměstí dokumenty. Němci nařídili ve čtvrtek ráno úklid náměstí, hlavně jižní stranu státní silnice. Ta byla zametena, papíry sebrány …, aby byl nový průjezd do Písku. Vojáci museli být oholeni.

 

10. květen – čtvrtek.

            Toho dne ráno normálně vojsko odpočívalo na náměstí a po celých Bernarticích. Den probíhal klidně. K0dyž najednou, kde se vzala tu se vzala neznámá nákladní auta, obsazena vojskem, jiné barvy nežli měli Němci. Auta zastavila naráz na náměstí před sochou sv. Josefa a hudba, jež v prvém autu, zahrála ruskou hymnu.

Ihned po zastavení si lid . . . uvědomil, kdo přijel. Poprvé je viděli. Rusové! Většinou mladí vojáci, takřka hoši a už stojí na autech bystří jak sokoli a na všechny strany se samopaly připraveni k palbě.[16]

            Nastaly okamžiky velikého napětí, kdy se nevědělo jak věc proběhne.

            Zatím z prostředních ulic četní němečtí vojáci se dali na úprk a se slovy: „Jesus Maria!“ někteří shodili uniformu, pod níž měli civilní oblek a dali se na útěk do lesů.

            Po zaujetí bojového postavení ruských vojáků rychle padaly zbraně k nohám…

            Generál Khuse se právě holil v bytě u Martina Jírovce, když nastal divný hluk a již slyšel zdola: „Generál Khuse, heraus!“ Příliš se mu nechtělo, nepospíchal a smrtelně bledý odešel na radnici.

            Po chvíli přišel mladý ruský vojáček do zasedací síně a tam ho odzbrojil.

            [ .  .  . ][17]

            Ruští důstojníci dovolili německým zajatcům i uprchlíkům si sednouti do svým vozů. Němci projevili nad tím velikou radost a hlasitě vykřikovali. Jejich smrtelný strach, vzniklý Goebelsovou propagandou, se změnil natolik, že mnozí Rusy objímali. Nastalo korektní jednání mezi nimi.

            Bernartičtí občané, kteří v té době byli jen řídce na náměstí, zdravili naše osvoboditele, avšak v bolestné vzpomínce, že to nemohlo býti o dva dny dříve, aby je mohli i naši padlí pozdravit.

            [ .  .  . ][18]

 

11. květen – pátek

Rusové měli celé okolí, hlavně v lesích, obsazeno a prohledávali je. Občanstvo se vracelo do svých domovů a začalo opět svoji denní práci.

12. květen – sobota

Od rána bylo v obci rušno. Poslední přípravy k důstojnému pohřbu se dokončovaly. Sta a sta lidí z dalekého okolí přiházelo do města na pohřeb. Občané a ruští vojíni odstranili pokud možno vozidla ze silnice, aby průvod mohl projíti.

            Ruský velitel vyhověl žádosti národního výboru a vyslal na pohřeb čestnou četu vojáků s hudbou, jež se střídala v průvodě s naší hudbou.

            Tisíce občanů se účastnilo pohřbu. Pro ohromnou spoustu vozidel při silnicích a na nich se četní ani do průvodu nedostali. Hasičských sborů bylo asi deset, mládenci a družičky, zástupci úřadů z Bechyně, Milevska a jiných.

            Rakve byly vezeny na 6 ověnčených valnících. Církevní smuteční obřady vykonal bernartický administrátor pan Karel Kovář, za asistence tří kněží z Bechyně.

Nad společným hrobem promluvil za národní výbor odborný učitel Antonín Kouba, který připomněl, že tak jako život i svoboda se rodí v bolestech. Že náš národ vždy musel těžce vybojovávat lepší život. Samy Bernartice dvakráte postihla zlá nepřátelská ruka:

v roce 1942 a v roce 1945. Vždy nejlepší z nejlepších obětovali životy. Při jejich památce si máme ujasnit, co to byla poroba a vésti budoucí národ k věrnosti k vlasti a k presidentu republiky. Jsme vděčni osvoboditelským armádám ruským, americkým a anglickým.Památku padlých uctíme nejlépe pomocí těm, kdož ztratili své drahé.

            Pěvecký spolek Lužničan z Bechyně zapěl smuteční sbor a hudba zahrála naši hymnu. Poté při spouštění rakví do hrobu vypálila čestná setnina tři salvy ze samopalů a ruská hudba zahrála ruskou hymnu.

 

Okresní archiv Písek, PAMĚTNÍ KNIHA OBCE BERNARTICE,

                                                   s. 125 - 198

 

[1] Američané se ovšem dostali do Písku až o den později. Jejich linie končila u Nové Hospody. Do města přijeli jen na žádost NV, aby odzbrojili německou posádku, která nechtěla kapitulovat před českými orgány.

[2] Srov. na jiném místě této edice Paměti obce Holubova, pozn. 1

[3] Toto tvrzení se nezdá být dostatečně prokázáno a lze je brát pouze jako východisko k dalšímu zkoumání

[4] a) Vypuštěno záhlaví vyhlášky.

[5] a) Vypuštěno záhlaví vyhlášky.

[6] c) 3 odst. obecně o lásce k vlasti

[7] 4) Tato jednotka se často v literatuře uvádí jako část bývalého vládního vojska. V Písku byl během války dislokován. 3. prapor pod velením podplukovníka A. Stříbrného (Každý prapor vládního vojska měl zpravidla pomocnou četu a 4 roty, každá rota 3 čety o 3 družstvech). Jedna rota byla umístěna v Týně nad Vltavou. Nacisté pak tyto útvary odveleli do Itálie. V Čechách zbyly jen nepatrné části, jejichž příslušníci byli většinou posláni do civilu. Aktivizovali se znovu až v květnovém polání. Vládní vojsko bylo podřízeno protektorátní vládě a říšské moci. Odtud potom pramení četné problémy v hodnocení jeho skutečné role. Avšak sám generál Ludvík Svoboda už v roce 1946 naznačil, že věděl o některých pozitivních záměrech v pozadí kádrového výběru do těchto jednotek. S mnohými se údajně počítalo pro příští čs. armádu. – Lidová demokracie, 4.7.1946. Podobně upozorňuje na záměry PVVZ s vládním vojskem Veselý – Štainer. Viz Cestou národního odboje, Praha 1947, s. 65 n.

Skupina Bernard, o níž se kronikář zmiňuje, byla vlastně „četa aut, složená z jednoho německého cvičného..auta pro granátníky a dvou pěších čet na nákladních automobilech. Každá četa měla dvě družstva, vyzbrojená lehkými kulomety ZB, někteří vojáci byli vybaveni automatickými pistolemi a puškami.—J. Černohorský, Bernartická kalvárie, Jihočeská pravda 8. 5. 1970.

[8] 5) Obec stihly represálie za úkryt paraskupiny Instrasitive (Václav Kindl, Bohuslav Grabovský, Vojtěch Lukašík), která seskočila 29.4.1942 s úkolem provést destrukci v Kolíně. Nacistická opatření po atentátu na Heydricha jim znemožnila splnění úkolu. Dne 12. června obklíčili Němci Bernartice a zatkli 22 občanů. V dalších dnech dosáhl počet zatčených čtyřiceti. Víc než polovina jich byla popravena v Táboře (2) a v Lubech u Klatov (20). – Viz tato kronika, dále AÚD KSČ 1942/123, 1945/597. O těchto událostech existuje značná literatura. Např. R. Mixa, Český jih pod botou fašismu 1955, s.12, Památná místa bojů proti fašismu, Praha 1961, s. 178n. O Sládek, Krycí heslo: svoboda, Č. Budějovice 1967, s. 283 – 285, J. Černohorský, Neumlčení, Písek 1970, s.95n, několik článků přinesla i Jihočeská pravda, např. J. Pecka, Chvíle nad propastí, JP 25.4.1965 nebo J. Černohorský, Bernartická kalvárie, JP 8.5.1970. Zdá se ovšem, že východiskem všech uvedených prací (s výjimkou O. Sládka) je bernartická kronika.

[9] 6) Již 5. května ve 22.55 hodin vysílal rozhlas rozkaz Československého vojenského velitelství v Praze, v němž se praví: „Nařizujeme, aby každý bojující byl označen trikolórou nebo páskou v národních barvách“ - V. Ježek, c.d.s.91.

[10] 7)Sicherheitsdienst ovšem nebyla zajišťovací služba a nebyla ani součástí gestapa. Náš jazykový úzus se ustálil na pojmu bezpečnostní služba. Označení „v uniformě velitele“ je rovněž drobná nepřesnost, neboť příslušníci bezpečnostní služby se takto neodlišovali a ani hodnost nebyla v tomto směru vždy určující.

 

[11] 8)Srov. Pamětní kniha obce Opařany, pozn.2

[12] 10)Žádná z mezinárodních konvencí o válečných zajatcích nebo androlepsii takový postup nedovoluje.

[13] d) 6 str. seznamů padlých

[14] e)29 ř. o havárii německého letadla, úřední ohledání mrtvých a smuteční schůzi NV.

[15] f)8.ř. o osvobození Prahy a odchodu obyvatelstva do lesů

[16] 11)Byly to jednotky 9. armády 2. ukrajinského frontu. F. Nesvadba o tom píše:“Ze záznamů, které máme k dispozici je možno konstatovat, že předsunuté oddíly 9. gardové armády pronikly přes Tábor na západ a u osady Bernartice se setkaly s americkými jednotkami.“ – Jihočeská pravda 12.5.1970, s.2.

[17] g) 7 ř. o odzbrojování.

[18] h)2 str. o odzbrojování a dalších dvou obětech.

...........................................

O autorovi: pecka.jpgprof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc. (17. 3. 1936 - 31. 12. 1998)

Narodil se v Českých Budějovicích - Suchém Vrbném. V roce 1955 absolvoval Pedagogickou školu Zdeňka Nejedlého v Českých Budějovicích a v roce 1965 Filozofickou fakultu UK v Praze, obor české dějiny a pomocné vědy historické. 

Po studiích pracoval jako učitel, archivář a jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Po okupaci v roce 1968, kterou odsoudil, ještě krátce pracoval jako historik v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.  V 70. a 80. letech však nemohl ve svém oboru realizovat, mohl pracovat pouze v dělnických profesích, ač byl fyzicky viditelně handicapovaný. Ke svému oboru se mohl vrátit až v roce 1990, kdy spolu s Vilémem Prečanem zakládal Ústav pro soudobé dějiny a vrátil se ke své milované historii. Stál u zrodu rozsáhlé monumentální edice Prameny k dějinám československé krize, je autorem mnoha publikací, například Na demarkační čáře - americká armáda v Čechách v roce 1945. V roce 1997 byla Jindřichu Peckovi udělena Cena Akademie věd ČR.

Autor: 
prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc.
Zdroj: 
Konec války v jížních Čechách - Kronikářské zápisy z období ledna až května 1945, České Budějovice 1970