75. výročí osvobození. Dílčí shrnutí Jihočeský kraj

23. 4. 2020

Vážení čtenáři, Jč KV KSČM dokončil publikování sledu nejhlavnějších událostí tak, jak je zaznamenali kronikáři měst a obcí. Nyní publikujeme dílčí shrnutí. 

Před 75 lety skončila nejkrutější válka v dějinách lidstva. Válečné střety se odehrávaly na třech kontinentech a vyžádaly si mnohamilionové oběti. Co znamenala  pro náš národ? Začala již Mnichovskou dohodou a odtržením českého pohraničí, pak následovala šestiletá okupace. Československá republika byla vymazána z mapy Evropy.

Nezapomínejme, že nacismus se zrodil z krize kapitalismu ve 30.letech minulého století a důsledky krize byly tehdy zneužity k hlásání a přijímání rasismu, antikomunismu, antisemitismu. V současné době pozorujeme, že fašismus nebyl zcela poražen. Kapitalismus vyvolal k životu jeho další verze a svět opět stojí na pokraji válečné apokalypsy. Záměrně se překrucují historická fakta, bourají se pomníky těch, kteří přinesli svobodu pro náš národ a oslavují se ti, po boku wermachtu. Ke zkreslování dějinných událostí přispívá i ´Česká televize.

Historickou pravdu musíme bránit . KSČM odmítá zkreslování dějin. 75. výročí od skončení 2.světové války si letos nebudeme moci připomenout pietními akcemi za účasti široké veřejnosti. Pieta bude skromná a jen za účasti  vždy dvou osob řetězově za sebou a to tak, aby nebylo porušeno nařízení vlády v souvislosti koronavirovou pandemií

Jihočeský KV KSČM bude na webových stránkách zařazovat vzpomínky účastníků války, popis událostí posledních dní války jak je zaznamenali kronikáři v jednotlivých částech Jihočeského kraje.

Jak šel čas v nejen v máji roku 1945

            Přiblížila se fronta a život jihočeského regionu to zaznamenal i ve své všední každodennosti.[1]

            Protektorátní správa omezovala spotřebu elektrického proudu a uhlí v domácnostech, ve školách a jiných zařízeních. Silně se omezila činnost spojů a dopravy. Od 23. ledna se rušily některé rychlíky a spěšné vlaky a pro cestování přes 75 km bylo mnohde třeba i zvláštního povolení. V Prachaticích poštovní úřad odmítal zásilky do říše s odůvodněním, že je zastavena doprava. Na podobné potíže ukazují i kronikářské zápisy z Bavorova, Vodňan aj. Tato situace se pak stala všeobecnou za povstání. Z mnoha míst (jako např. ze Strakonic) obstarávali neoficiálně písemný styk s Prahou soukromí majitelé motorových vozidel ještě po 9. květnu.

            Od února omezoval svá vydání i denní tisk. Mnohé noviny vycházely jen třikrát týdně a zpravidla nepřekračovaly rozsah jednoho listu.

            Zásobovací období bylo prodlouženo o týden bez krytí přídělovými lístky. Vesnice trpěla rekvizicemi a hospodářskými kontrolami, které se většinou odbývaly za policejní asistence jako v Jílovicích nebo v Bavorově. Okresní úřad v Kamenici nad Lipou vykonával nátlak na obyvatelstvo Horní Vsi, aby se zavázalo odevzdat 2 vagóny chlebového obilí. V Kamenici dokonce už v lednu zakázali Němci vařit pivo a zásoby pivovaru zabavili.

            Městský úřad musel také soustředit koně a saně k odvozu dřeva pro válečné účely. Na příkaz okresních úřadů v Písku a Táboře se prováděla přísná evidence vozidel, žentourů, ručních mlátiček, lopat, rýčů a krumpáčů. Pod zostřenou trestně právní ochranou vlády se prováděla sbírka „Národ svým dělníkům“, jejíž výtěžek byl určen mimo jiné i těm, kteří odcházeli v té době na zákopnické práce. Protektorátní ministerstvo hospodářství a práce muselo konce, války povolávat i mladé zemědělce. Podle propozic z roku 1944 odešlo na tuto akci jen z okruhu úřadů práce v Českých Budějovicích a Strakonicích celkem 800 mladých lidí. Zpočátku odjížděli do Rakouska, v lednu a březnu 1945 do prostoru Moravské brány a podhůří Beskyd, kde tehdy pracovalo kolem 40 000 českých mužů.

NÁRODNÍ HOSTÉ

            Když pronikla fronta do oblasti Horního Slezska, přicházely odtud proudy německých uprchlíků, které protektorátní správa vyhlásila na „národní hosty“. Přicházeli z Katovic, Breslau, Gliwic a z jiných polských měst. Současně se na našem území objevili i maďarští uprchlíci z Benátu. Většinou to byly ženy a děti; muži jen pod 16 a nad 60 let. Obecní a městské  úřady pro ně vyklizovaly školy, tělocvičny a hostince. Politické prominenty musely ubytovat v soukromých bytech. Jen ve Strakonicích vynaložilo město 172 000 korun na jejich ubytování. Ponižující práce jako úklid, vaření ap. musely většinou vykonávat české učitelky.

            Početné kolony těchto uprchlíků přijížděly už v únoru do Čimelic (150), Veselí nad Lužnicí (207), Mirovic (300), Kunžaku (400) aj. Počátkem března jich jen do Humpolce přijelo asi 1500 a do Vodňan 7000. Nebylo takřka v kraji sídliště, kudy by neprošly jejich transporty. V Netřebicích na Českokrumlovsku se museli sejít starostové okolních obcí a velitelé četnických stanic, aby našli společné řešení tohoto obtížného problému. Uprchlíci přijížděli vlakem i v kolonách po silnicích a najednou se stali cílem leteckých útoků jako v Sepekově, Miroticích, na Prachaticku aj. Přesto, že vlastně nikdy nebyla přesně stanovena demarkační linie pro akce letectva, je zcela zřejmé, že velká část českého území byla považována za sféru angloamerických leteckých sil. Jejich akce v prostoru jižních Čech se soustředily převážně na konec března a měsíc duben.

BOMBARDOVÁNÍ SPOJENCŮ

 V březnu zaznamenaly bombardování a letecké útoky v Olešné a v Českých Budějovicích, ve Veselí nad Lužnicí, v Táboře, v Českých Velenicích. V dubnu napadli hloubkoví letci tratě u Jindřichova Hradce, Rodvínova a Jarošova, dále obce a města v pořadí: Veselí nad Lužnicí, Vodňany, Sepekov, Čimelice, Protivín, Putim; v jednom dni (29. 4.) Tábor, Písek, Mirovice, Mirotice, Cerhonice, Lety, Čimelice, Chraštice, Rakovice, Prachatice a 30. dubna Netřebice. V období od 2. do 6. května napadli ještě hloubkoví letci komunikace u Milevska, Bohumilic, Vimperka, Volar, Nišovic aj.       

         Jihočeští kronikáři zaznamenali, že na území kraje došlo v rozmezí 174 dnů k 63 náletům. To tedy znamená, že v průměru připadá na období od 9. prosince do 6. května 0,42 akce na den, tj. zhruba každý 3 den letecký útok. V měsíci dubnu připadlo dokonce více než jeden útok na den.

            Letecké nálety ovšem působily těžké ztráty i mimo rámec vojenských objektů. Tím došlo i z této strany k porušení základního principu mezinárodního válečného práva, podle nějž nesmí být neslučitelný v žádném případě předmětem útoku.

TRANSPORTY SMRTI

            Od ledna procházejí krajem tzv. transporty smrti. O jednom z nich podal po válce český orgán bezpečnosti toto svědectví:

            „Dne 25. ledna 1945 v 8.08 hod. přijel do nádraží České Budějovice směrem od Prahy nákladní vlak čís. 92 420 s tzv. transportem smrti, ve kterém v otevřených vozech byli převáženi političtí vězňové z koncentračního tábora Osvětim..., údajně do Mauthausenu... Vlak byl sestaven z 37 vozů a jednoho osobního vozu pro doprovázející četu esesmanů. Počet vězňů mohl být asi 3000 osob obojího pohlaví, převážně židů a podle hovoru to byli Češi, Poláci, Francouzi, Angličané a snad i příslušníci jiných národů. Po krátkém zdržení pokračoval vlak v jízdě směrem k Hornímu Dvořišti, odkud se dne 26.ledna 1945 o 11,32 hod., vrátil zpět do Českých Budějovic. Před příjezdem zpátečního vlaku bylo nádraží přísně střeženo příslušníky českobudějovického gestapa a bývalé protektorátní policie. Podle výpovědi očitých svědků byly vězni za třeskutého mrazu velmi chatrně oblečeni, mnozí měli na sobě papírové pytle od cementu, různé špinavé hadry, byli polobosí, zmrzlí, úplně vysílení hladem, neboť cestou, která trvala již asi sedm dnů, nedostali jídla...Po zastavení vlaku v Českých Budějovicích nařídil velitel transportu, aby byli všichni mrtví a takoví, kteří nejeví známky života, vyhozeni z vozu na zem. Jejich počet činil asi 45...Někteří nebyli mrtví, následkem útrap zeslábli, apatičtí, v mdlobách a na zemi projevovali známky života: hýbali rukama, nohama, hlavou a jeden se dokonce sám posadil. Tito domněle mrtví v počtu 12 vězňů byli některými vězni odneseni do přilehlého skladiště na nádraží a tam velitelem transportu a příslušníky gestapa ranou z pistole postříleni. – Po krátkém zdržení pokračoval vlak v jízdě směrem ku Praze jako transport č. 566. Všech 45 ubožáků se svezenými mrtvolami...v celkovém počtu 130..., bylo na příkaz místního gestapa dopraveno ke zpopelnění v krematoriu při městském hřbitově.“

            Další transporty projížděly po této trati ve dnech 27. – 29. ledna. Některé procházely územím kraje pěšky. To se týká zejména pochodů válečných zajatců a ženského transportu, který počátkem května přišel do Volar a odtud směřoval na Prachatice a dál do vnitrozemí. Poslední větší transport projel po českobudějovické trati ještě 8. května. Jeho účastníci se dočkali svého osvobození v blízkosti kaplického nádraží. Poválečné repatriace se dočkali ve Velešíně, Kamenném Újezdě a v okolních vesnicích. Příchod osvobozeneckých vojsk přivítali v Kamenném Újezdě rozechvělým zpěvem Marseillaisy.

POSTUP MAĎARSKÉ ARMÁDY

            Poněkud zvláštní role v závěrečném aktu války připadla na našem území vojákům maďarské armády. Ti k nám přicházeli s ustupující německou armádou a mnohdy i s civilními uprchlíky z oblasti Benátu. Jejich postoj k wehrmachtu byl místy až nenávistný. Maďaři totiž nemohli svému velkému spojenci zapomenout to, že je 19. března 1944 okupoval. Tato motivace byla tak silná, že se na mnoha místech maďarští vojáci  ochotně vzdávali českým orgánům revoluce a v jednom případě dokonce se neváhali dát k dispozici národním výborům v střetnutích s německými jednotkami.

            Nejpočetnější skupiny maďarských vojsk se soustředily na ústupových trasách z Moravy na Vysočinu  na Písek, Milevsko a Tábor a na linii Jindřichův Hradec, Třeboň, České Budějovice, Zlatá Koruna, Český Krumlov. Jediný vážnější konflikt českých revolučních orgánů s Maďary se odehrál v přestřelce na strakonickém nádraží. Jinak se tyto jednotky chovaly většinou neutrálně. V Křemži dokonce nabídli své síly národnímu výboru, v Týně nad Vltavou maďarský voják přijel na koni, aby přinesl první zvěsti o pohybu sovětských vojsk. V Rájově padlo pět maďarských vojáků v boji proti jednotce SS.

VLASOVCI

            Částečná shoda některých postojů naplnila i poslední dny jednotek generála A. A. Vlasova, známých u nás pod jménem „vlasovci“. Byly to jednotky vzniklé z řad protisovětské emigrace a zejména ze sovětských válečných zajatců. Formovaly se někdy na přelomu let 1943 – 44, když nacisté pomýšleli na sestavení zvláštních ruských útvarů pro boj proti „bolševismu“. Sovětští zajatci se hlásili do  tzv. RONA (rosijskaja osvoboditelnaja narodnaja armija) v daleko menší míře, než nacisté očekávali a často jen proto, aby unikli nelidskému týrání a hladu. Plány nasadit je po boku wehrmachtu na východní frontě selhaly, a tak je nacisté začali používat převážně pro strážní službu, jako konfidenty v boji proti partyzánům a v Polsku i na likvidaci židů v gethech. Při potlačování varšavského povstání  nezůstali příslušníci brigády RONA v ničem pozadu za jednotkami SS. V mnoha případech se chovali hrůzněji než jednotky SS a to i na území protektorátu. Na konci války však nabídli pomoc českému povstání. Tento postoj nepochybně vyplýval ze zoufalé snahy o záchranu v hodině dvanácté, ale mnozí tak jednali u vědomí svého tragického osudu. Ocitli se v bezvýchodné situaci, ztratili domov a vůči německému spojenci zbyla jen nenávist. Proto jsou i jižní Čechy protkány řadou vážných konfliktů mezi wehrmachtem a vlasovci. Na mnoha místech dokonce užívaly národní výbory proti nacistům fingovaných zpráv o blížících se oddílech vlasovců. Bylo tomu tak i v Bělčicích na Strakonicku, kam potom 9. a 10. května skutečně dorazily dvě silně ozbrojené kolony RONA a střetly se s ustupující německou jednotkou . Jiný z takových konfliktů popisuje I. Bumba z Jílovic:

            „Do obce přitáhlo vojsko Vlasovovy armády a ubytovalo se zde. Obcí stále projížděly i procházely zbytky německé armády. Němci a vlasovci se navzájem střetávali. Tak v sousední obci Šalmanovicích zastřelili Němci důstojníka Vlasovovy armády. V odvetu za to napadli vlasovci transport Němců a v údolí zvaném Štěpánky postříleli 30 německých vojáků.“

            Napříč Jihočeským krajem se stahovaly poslední jednotky Schörnerovy armády, které měly vytvořit jakési šumavské předpolí alpskému obrannému valu. Na mnoha místech se však tento strategický ústup proměnil v bezhlavý útěk před sovětským zajetím. V nacistické armádě se mísí prvky rozkladu s prvky vybičovaného fanatismu. „Navzdory hrdinskému...boji našeho národa,“prohlašuje např. velitel třeboňské jednotky v polním rozkaze z 3. května 1945, „přivedla nás nepřátelská převaha do takové situace, že jsme se museli pokusit dospět k nějakému řešení se západními mocnostmi …Dohoda…, přes opakované časté pokusy vůdce, nebyla pro jeho osobu možná…Co nemohl uskutečnit živý vůdce…, to dokáže mytická postava mrtvého vůdce právě tak, jako byl pro své ideje pronásledován živý Kristus a ukřižovaný pak zvítězil…Východu se nepodrobíme.“

            Hlavní ústupové trasy na západ procházely přes Vysočinu, Pelhřimov, Pacov, Tábor, Písek a jižně na Jindřichův Hradec, Třeboň, České Budějovice, Trhové Sviny, Nové Hrady. Nacisté vyvinuli značné úsilí , aby udrželi tyto ústupové cesty pod svou kontrolou a neváhali proto užít nejbrutálnějšího násilí. Vynikala v tom zvláště skupina SS v Pelhřimově pod vedením Waltera Haucka.

            Na táborském směru došlo k několika tragickým událostem. V Leskovicích zastřelili 6. května esesmani 25 občanů, vypálili a pobořili přes třicet stavení. O dva dny později došlo na přeplněné silnici u Lejčkova ke sporu mezi maďarskou a německou jednotkou o přednostní právo dalšího postupu, který vyústil v přestřelku. Ostatní vojenské útvary (jednotka SS a pancéřový vlak) se domnívaly, že jsou napadeny partyzány a zahájily rovněž palbu. Tak padlo 23 občanů z Lejčkova a okolních vsí. Jednotka SS vypálila osm usedlostí a několik hospodářských budov. Ještě téhož dne došlo k dalšímu střetnutí ustupujících jednotek wehrmachtu a SS na státní silnici do Písku. V Bernarticích se jim postavili na odpor místní občané a jednotka vládního vojska. V boji padlo 34 lidí, mezi nimi i předseda RNV učitel František Hodík a 15 vládních vojáků z Písku. Ještě dva dny potom došlo k boji při odzbrojování německých jednotek v Opařanech.

            Na jihozápadním ústupovém směru došlo rovněž k podobným událostem. V Jarošově nad Nežárkou odvezli němečtí vojáci čtyřicet rukojmí jako odvetu za odzbrojení místní posádky. Když museli pak narychlo opustit Jindřichův Hradec, propustili je.

            Také na Třeboňsku zůstalo jen málo obcí bez obětí. Ustupující německé jednotky střílely po českém obyvatelstvu a zanechávaly za sebou mrtvé v Cepu, Dyníně, Chlumu u Třeboně, Majdaleně, Mláce, Mladošovicích a v Lomnici nad Lužnicí. Z 5. na 6. května ohrožovala Lišov dělostřelecká divize, která rozestavila kolem města asi 15 děl různých ráží. Po telefonickém jednání s československým velitelstvím v Českých Budějovicích však náhle odjela.

            Také v Českých Budějovicích padlo několik civilistů přihlížejících německému ústupu v ulicích města a ve Čtyřech Dvorech. Na Sokolském ostrově zastřelila 9. května jednotka SS dva neozbrojené členy Sokola. Několik kilometrů za městem padlo téhož dne do rukou Němců 30 členů národní stráže. Všichni měli být v lese u Lipí zastřeleni, ale po obezřetném zásahu českého četníka k exekuci nedošlo. Jen jeden ze zajatých padl při pokusu o útěk.[2]

            Ještě předtím padlo několik civilních obyvatel v blízké Nedabyli a v noci z 5. na 6. května zaútočil silný oddíl SS na Trhové Sviny. Po dobytí města a represáliích na obyvatelstvu odvedl s sebou 30 rukojmí, z nichž deset padlo na novohradské silnici ranou do týla. Dva z těch, kteří přežili, František Kurza a Josef Čutka, o tom pak vypověděli:[3]     

            „Kolem šesté hodiny odpoledne jsme byli seřazeni …a pochod smrti začal. Hned za městem seskočil asi třicetiletý zrzavý Němec z koně a s pistolí v ruce procházel mezi námi. Ranou do týlu zastřelil dva bratry Mačích z Čeřejova, druzí museli bez říkání jejich mrtvoly odklidit a …běžet dále. Tak zastřelili ještě tři…a ostatní po malých skupinách pouštěli domů. Nakonec nás zůstalo jenom deset…Za vesnicí Žár jsme byli konečně propuštěni. Museli jsme běžet zpět podél celé kolony. Ve vesnici byla posádka, která nás znovu zajala. Uvěznili nás v průjezdě jednoho statku. Velitel nás chtěl postřílet. Naše štěstí bylo, že se za nás přimluvil místní starosta, a že naši věznitelé byli řadoví vojáci, většinou Rakušané. Přes dvě hodiny nás věznili a potom každou půl hodinu jednoho odváděli. Nevěděli jsme kam. Odváděli nás za vesnici a tam propustili. Poslední byl propuštěn v půl čtvrté ráno.“

            Postiženy byly také některé vesnice na Českokrumlovsku a Kaplicku jako Rájov, kde v boji s jednotkou SS padlo několik maďarských vojáků a místních obyvatel, nebo Besednice a Soběnov. Odtud 7. května odvlekli příslušníci SS pět mužů jako rukojmí. Později byl nalezen jejich hrob v lese u rakouské obce Pürabruck.

            Tak se obyvatelstvo tohoto prostoru ocitlo několikrát v mezní situaci, pro kterou už nebyla možná jiná varianta než ozbrojený boj. Proti zkušené německé armádě se stavěli špatně vyzbrojení a vojensky nezkušení obránci jihočeských obcí a měst. Jejich akce nemohly ovlivnit vojenský výsledek války, ale představují nezměrné etické hodnoty. Po celou dobu okupace existovalo v českém národě nesporně pokrokové (tj. protifašistické) vědomí, avšak jen nemnozí je dokázali transponovat v čin. A čin v tomto smyslu mohl mít jen jednu podobu – podobu rezistence.

ILEGALITA a RNV

            Z ilegálních organizací a partyzánských skupin vzešla většinou iniciativa k revolučním aktům převzetí moci i k ozbrojenému vystoupení v roce 1945. Tato aktivita nabyla rozměru povstání. Rozšířila se základna odporu a tím i jeho motivace. K původnímu proudu antifašistického hnutí přibyly i sociálně psychologické motivy odplaty, politická kalkulace aj.

            Ilegální síť v podmínkách jihočeského regionu jen těžko přecházela na formy partyzánského boje a povstání. Teprve koncem dubna pozorujeme početní růst jednotlivých oddílů a skupin, které působily na Vysočině, Táborsku a v Pošumaví.

            Na Pelhřimovsku, Jindřichohradecku a Soběslavsku operovala brigáda Za Prahu, oddíly Žižka, Jan Žižka, Gottwald, Lesu zdar, Kovpak. Na Křemešníku vznikl zvláštní oddíl z mladých lidí, uprchlých z totálního nasazení a tímto prostorem prošly i části výsadků Dr. Miroslav Tyrš a Jan Kozina.

            Na Táborsku se vytvořila rozsáhlá organizace brigády Táborité, jejíž síť se téměř kryla s územní kompetencí ilegálního Krajského národně revolučního výboru v Táboře. Na Strakonicku měla pak vojenský charakter Bláhova skupina Nivy, která v květnových dnech sehrála integrující roli v roztříštěných silách místního odboje. Vodňansko a Prachaticko bylo pak operačním prostorem vojensky organizované Šumavy II.

            Partyzánský charakter dostávaly namnoze i nevojenské ilegální organizace, z nichž na území kraje měla největší váhu revoluční organizace Předvoj.

            Na signál pražského rozhlasu vystupovaly z ilegality a ujímaly se moci revoluční národní výbory. V této chvíli působila ještě spontánní vlna aktivity na přirozený výběr kádrů. A tak složení RNV zpodobňuje v nejčistší formě skutečný, zevně neupravený stav. V čele RNV v 32 největších městských sídlištích kraje stáli předsedové následujících profesí:

Učitelé: 7

Správní a poštovní úředníci: 6

Obchod a velkoobchod: 3

Vojáci: 2

Továrníci: 2

Zaměstnanci ČSD: 2

Dělníci: 2

Právníci: 1

Lékaři: 1

Umělci: 1

Církevní hodnostáři? 1

Příslušníci finanční stráže: 1

Policisté: 1

Dílovedoucí: 1

Pekaři: 1

            Tento poměr inteligence, středních vrstev a dělnické třídy je s drobnými odchylkami v podstatě zachován i v celkovém složení revolučních národních výborů. To je přirozeně dáno tradiční strukturou obyvatelstva v kraji, která se vyznačovala poměrně nízkým početním stavem dělnictva a rozvinutou skupinou středních vrstev. Vysoké procento účasti jihočeské inteligence v povstání a v revolučních dnech roku 1945 pak jen dotvrdilo její sepětí s lidem.

            Pokud se týká politického složení těchto orgánů revoluce, je patrný přesun doleva. V Roudném na Táborsku byl například ustaven původně devítičlenný RNV, v němž bylo osm národních socialistů a jeden komunista. Když tam pak vznikla místní organizace KSČ, vstoupil do ní celý národní výbor. Silné zastoupení měli komunisté také v RNV Planá nad Lužnicí aj. Jinak jejich pozice nespočívala ani tak na početnosti, jako na obecném posunu sympatií k SSSR.

            Členové ostatních stran měli zpočátku patrnou početní převahu. Většinou si také podrželi svou předválečnou politickou příslušnost s výjimkou těch stran, které se už neobnovily. Proto k nejčastějším přesunům docházelo z původní živnostenské strany k sociální demokracii, z agrární strany ke straně lidové nebo ke KSČ (Jarošov nad Nežárkou), ze sociální demokracie ke KSČ a objevilo se i několik tendencí k nečlenství (Lnáře aj.).  

         Ještě v podvečer 5. května a v příštích dnech se však složení národních výborů rychle měnilo a přizpůsobovalo se paritnímu principu a zásadám Košického vládního programu. Národní výbory mobilizovaly tzv. „národní stráž“, vedly dramatická jednání s veliteli místních posádek wehrmachtu, zajišťovaly německý majetek, národní očistu, zásobování, dopravu i nezbytné sociální funkce veřejné správy. Např. RNV v Trhových Svinech, který byl ještě v poslední chvíli postaven před úkol hájit svou existenci se zbraní v ruce, učinil už 5. května prohlášení, v němž mimo jiné stálo: „Práce je a bude všem ihned zajištěna. Zaměstnanci a zaměstnavatelé nesmí rušit pracovní poměr bez souhlasu MNV. Mzdy a platy nesmí být snižovány. Pracovní doba se upravuje všude na 48 hodin týdně.“

            Na mnoha místech v kraji se národní výbory staly suverénními orgány moci ještě před osvobozením, ale skutečný pocit klidu a bezpečí mohla přinést jen vojska osvobozeneckých armád.

VSTUP RUDÉ ARMADY 

            Vstup Sovětské armády na území Jihočeského kraje byl projektován v souvislosti s pražskou operací. Z prostoru jižní Moravy a Rakouska postupovali směrem na západ a severozápad armádní svazky 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. Svůj postup zahájily bojovými akcemi 7. května 1945. Setkaly se však s nečekaným odporem wehrmachtu. Teprve 8. května, nepochybně na základě německé kapitulace, zahájily postup všechny armády 2. ukrajinského frontu a postoupily toho dne o více než 30 kilometrů. Do prostoru jihočeské kotliny směřovaly hlavně 9. gardová armáda Glagoljeva, 7. gardová armáda generála Šumilova, 46. armáda generála Petruševského a 53. armáda generála Mangarova.

            Ještě v noci z 8. na 9. května provedla vojska 46. armády zajištění hlavních komunikací ve směru do jižních Čech. 9. května pronikla na území kraje 9. gardová armáda, a to v oblasti Dačicka a Slavonicka. Některé části této armády pronikly i hlouběji do vnitrozemí.

            Z Rakouska se přiblížila 86. gardová střelecká divize generála Sokolovského, která směřovala na České Budějovice.

            10. května vstoupily na území kraje hlavní síly 7., 9., 46. a 53. armády. Vojska 7. gardové armády osvobodila Cetoraz, Žirovnici, Obrataň a vzala pod kontrolu většinu území dnešního Pelhřimovska. Do Humpolce vstoupily jednotky 53. armády. Oddíly 9. gardové armády pročišťovaly lesy u Kunžaku, na Lomnicku a dosáhly města Soběslavi. Na severu postoupily přes Tábor až k Bernarticům, kde se dostaly do styku s americkou armádou. Také 46. armáda postoupila hluboko do jižních Čech a po více ne padesátikilometrovém přesunu dosáhla Mladošovic, Trhových  Svinů a okolí.

            Celý osvobozovací proces, vedený 2. ukrajinským frontem, byl v podstatě uzavřen v severních částech kraje 11. – 13. května. Prostor vymezený městy Písek, Vodňany, Netolice, České Budějovice, Třeboň kontrolovala 9. gardová armáda, na jih od Netolic až ke Kaplici působila 46. armáda a v severní části kraje až po Příbramsko a Sedlčansko operovala 7. gardová armáda.

            Osvobození této části Jihočeského kraje se neobešlo bez bojů, z nihž největší se odehrály v Humpolci, Opařanech, u Milína, Čimelic aj.[4]

            Zbývající území na západ od Vltavy kontrolovala vojska 3. americké armády generála Pattona.

            Když se koncem dubna 1945 dotkly slabé boční jednotky této armády našich hranic na Chebsku, oznámil generál Eisenhower sovětskému velení:

            „Mé síly v centru zaujmou linii podél řeky Mulde od jejího ústí do Labe a do československé hranice z roku 1937. Později, jestliže to bude vyžadovat situace, tyto síly mohou útočit ve směru Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice.“

            Sovětské velení potvrdilo příjem Eisenhowerova sdělení, ale v tu chvíli byl už odeslán nový telegram, v němž se praví:

            „Připravujeme se k útoku ve směru České Budějovice – Plzeň – Karlovy Vary a chceme obsadit tato města. Potom jsme rozhodnuti, jestli to bude vyžadovat situace, prodloužit náš útok v Československu do linie tvořené Vltavou a Labem v součinnosti s ruskými vojsky, vedoucími útok podél pravého břehu, očistit od nepřítele levý břeh těchto řek.“

            Sovětské velení 4. května odpovědělo:

            „S cílem zabránit možnému pomíchání vojsk, sovětské velení žádá generála Eisenhowera nepřesunovat spojenecká vojska do Československa na východ od dohodnuté linie, tj. linie české Budějovice – Plzeň – Karlovy Vary.“

            Generál Eisenhower vyhověl sovětské žádosti a 6. května zastavil další postup svých vojsk.

            Tam, kde čelní jednotky postoupily hlouběji, stahovaly se postupně zpět na dohodnutou linii.

            Postup americké armády na území našeho kraje začal ze 4. na 5. května 1945. Jednotky 3. armády byly pro tuto akci posíleny o 5. sbor 1. armády. Silami 5. a 12. sboru zaútočily v několika hlavních směrech do českého prostoru. Na území Jihočeského kraje postupoval jeden proud přes Železnou Rudu na Sušici, Horažďovice, Blatnou, Březnici a Rožmitál pod Třemšínem. Před Sušicí se oddělil jeden proud ve směru Strakonice – Písek, před Blatnou odbočil druhý směrem na Mirotice. Jižně pak postupoval 12. armádní sbor volarskou cestou. Jedna jeho část pak postupovala povodím Blanice, druhá se oddělila jihovýchodním směrem na České Budějovice, Český Krumlov a Kaplici. To už však na území okresu Český Krumlov postupovaly motorizované jednotky z rakouské obce Leonfelden přes Studánky a Vyšší Brod.

            Jihočeský kraj tedy rozdělila demarkační čára. Na jih od Českých Budějovic probíhala mezi Brlohem a Novou Vsí, pak přibližně sledovala dnešní hranici okresů České Budějovice a Český Krumlov  až po železniční trať Horní Dvořiště – Velešín – České Budějovice. Američané měli závory v Prostředních Svincích, Skřidlech a Kosově. Před Velešínem u Holkova a Kamenného Újezda stáli sovětští vojáci. Tato linie přetínala hlavní silnici České Budějovice – Český Krumlov mezi obcemi Kamenný Újezd a Kosov, pak uhýbala západně na Netolice a Prachatice, k Vodňanům, kde byly u Radčic na silnici k Protivínu závory, přes Skály, Heřmaň, kolem Putimi, po levém břehu Otavy, stranou Písku po státní silnici ve směru Oldřichov, Chlaponice, Mladotice, Nová Hospoda, Sedlice, Škvořetice, Pacelice, Blatná, Tchořovice, Lnáře, Kasejovice.

            Je nepochybné, že na obou stranách této linie existovaly odlišné a dokonce i protikladné jevy. Byla to dělicí čára mezi dvěma velmocemi, které objektivně musely usilovat o vliv v Evropě, avšak současně tu ještě přežívala demokratická atmosféra společné antifašistické koalice.

            V roce 1945 nemohli lidé znát výsledek dějinných procesů, které se teprve rodily. Žili a jednali v alternativách své doby.

      

O autorovi: prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc. (17. 3. 1936 - 31. 12. 1998)

Narodil se v Českých Budějovicích - Suchém Vrbném. V roce 1955 absolvoval Pedagogickou školu Zdeňka Nejedlého v Českých Budějovicích a v roce 1965 Filozofickou fakultu UK v Praze, obor české dějiny a pomocné vědy historické. 

Po studiích pracoval jako učitel, archivář a jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Po okupaci v roce 1968, kterou odsoudil, ještě krátce pracoval jako historik v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.  V 70. a 80. letech však nemohl ve svém oboru realizovat, mohl pracovat pouze v dělnických profesích, ač byl fyzicky viditelně handicapovaný. Ke svému oboru se mohl vrátit až v roce 1990, kdy spolu s Vilémem Prečanem zakládal Ústav pro soudobé dějiny a vrátil se ke své milované historii. Stál u zrodu rozsáhlé monumentální edice Prameny k dějinám československé krize, je autorem mnoha publikací, například Na demarkační čáře - americká armáda v Čechách v roce 1945. V roce 1997 byla Jindřichu Peckovi udělena Cena Akademie věd ČR.

Úvodní foto (sken+ koláž) použita obálka publikace "Ten májový čas 1945"

Autor: 
prof. PhDr. Jindřich Pecka, CSc., (kráceno: Alena Nohavová)
Zdroj: 
Konec války v jížních Čechách - Kronikářské zápisy z období ledna až května 1945, České Budějovice 1970